Tvorba deníková

Máme největší příležitost.

15. září 2014 v 20:09 | Houp

Bylo nedělní odpoledne a autobusová kola s námi drásala hop sem a hop tam. S kamarádkou jsme mířily do nedalekého města Slaný na slušný doušek naší oblíbené zrnité hudby, který bývá doplňován neuvěřitelnou atmosférou. Tentokrát podtrhlo celou tu scénu poletující listí, které ševelilo nad našimi hlavami a Zrní hrála svoji skladbu Jabloně, kde se zaručeně objevují slova jako "padají... padají..." a tak padaly. Krásně padaly. Ševelily. Tančily.

A jak to s námi drásalo, seděly jsme s kamarádkou k sobě tváří tvář a konverzace se točila kolem cílů, snů a odhodlání. Blíže k realitě to znamená - studování, brigáda a vše co vede k tomu, že budete mít dispozice něco dokázat. Odhodlání a nadšení už přece máme. Kamarádka pronesla, že třeťák je asi ten nejlepší čas něco dokázat. A myslím, že na tom něco je.

Tak si to vezměte...
V prváku se rozkoukáváte a defacto člověk nic ještě neumí. (V našem případě návrhářství oděvů tomu tak vážně bylo.)
V druháku už něco umíte, ale zatím se to během roku učíte a teprve objevujete taje toho, co byste mohli dokázat.
Ve čtvrťáku už řešíte jen maturitu, maturiťák a případně přijímačky na další vzdělávací instituty.
Ale třeťák? To už se předpokládá, že něco umíte. Táhne vám na osmnácté narozeniny, zažínáte objevovat svět, najednou se cítíte samostatnější, odhodlanější vylézt zpod máminy sukně. (Já začala vylézat zpod máminy sukně sice dřív, ale teprve teď to začínám pociťovat ještě více.) Je nejlepší čas se realizovat!

Vše o čem píšu, to jde jenom o mé pocity.
Brigádu už mám od svých patnácti let a dodnes děkuji, že jsem měla možnost jí získat. Dnes? O dva roky později mám dvě brigády jednou týdně, přivydělávám si ještě jednou týdně v krejčovství, kde se zároveň i něco nového učím. Každé pondělí mě čeká večerní kurz figurální kresby, kde budu ještě více pilovat kresbu Adamů a Eviček (nahatých lidiček).
Z toho mi zbývá jeden den v týdnu po škole volný. Víkendy mám pak na to část peněz poslat do světa a vyměnit je za krásný večer na swingovém parníku, na přednáškách o módě, na koncertě mé oblíbené kapely a tak dál...

Není čas ztrácet letos čas. Je toho ještě víc než kdy předtím. A co já na to? Dokud zvládám těším se na to. I když mě to vyčerpává, zároveň mi to dobíjí baterky. Mám pocit, že toho tolik neumím, že je toho tolik, co bych měla zkusit a prozkoumat. Naučit se, užít si. Těším se na to.

Co takhle letos přečíst spoustu krásných knih, nějaké i k maturitě, co takhle zajít do divadla? Do dvou divadel? Dobře!
Týdenní výlet do německé rodiny? Beru!
Kino, koncert, příprava na soutěž, napsat konečně článek na blog? Vážně? Mohla bych!

Je smutné, že den má jen 24 hodin a k tomu všemu ztrávím víc jak polovinu dne ve škole. Když kolem mě je tolik inspirace a motivace. A to nejenom tu co kolem šíří zajímavé lidé.

Fůůůž...žháá...krlíjá...

Co je to za zvuky?
To jsem si jen vytvořila klíč a pokusila jsem si tento krásný pocit, tutu motivaci a odhodlání zamknout do srdce a mysli a doufat, že tam zůstane co nejdéle. Čím ji odemknu? No přeci touhle krásnou písní...

Tonny Bennett a Andrea Bocelli
Stranger in Paradise

Vybal, zabal, otoč se na podpatku a vypadni!

20. června 2014 v 21:33 | Houp

Vybalit staré fusky z tohoto týdne, vzít o něco větší tašku a zabalit si fusky do ještě většího outdooru, než jsem teď zažila. I když možná taková pidi chata, kde to v noci mrzne a mouchy si dělají piknik na všem a na všech, kdo je nestihnout včas zabít, vyjde asi tak na stejno jako bungalov ve kterém budeme přespávat na plenéru (něco jako školní výlet, je se během toho víc maluje v přírodě než skáče kolem míče).

Vyhodím věci načuchlé krejčovinou, látkami a kreativním duchem z ateliéru samotné Beáty Rajské a nakrmím tím pračku. O ostatní. jako je sušení a žehlení se bude muset postarat šikovná maminka. Stačí totiž už zase jen méně jak čtyřiadvacet hodin a odjedu s papírem, latexem a barvami všech barev a odstínů do přírody.

Ten týden, co dnes skončil, byl jedinečný zážitek. Zjistit jak vůbec v reálu funguje taková módní značka je neocenitelné a k nezaplacení. Na škole vás toho ani tak moc nenaučí. Základní konstrukce, něco málo o látce a základní zásady šití. Na víc vlastně ani není čas. Takže ono škola a realita je pak něco jiného. Najednou, když vidíte tu precizní práci, přesný chod v podniku jako by to byly na vteřinku přesné hodinky na nějakém obrovi, dojde vám, že nestačí jen něco načmárat na papír. Všechno do sebe musí zapadnout.
Ještě štěstí, že Vysočina je tak úžasné místo a hojné na roztomilé lidi. Panuje milá a vřelá atmosféra, tak trochu hodně či méně připomínající babinec. Škoda, že takováhle skvělá atmosféra nepanuje i na šicí dílně u nás ve škole. Tady to ty dámy baví, je to sice kolikrát těžký oříšek, ne každá látka se zachová, tak jak vy chcete, ale nadšení a cit pro řemeslo je vidět na první pohled.

Jediné čeho je mi líto, že teď odjížím a pak až se vrátím si odpočinu jen na pár dní a zase odjedu pryč. Do lázní a ke všemu na čtyři týdny. To nebude už ani outdoor ale peklo. Teď je ale špatné načasování, vrátila jsem se nadšená, zapálená pro věc a ještě víc odhodlaná. K tomu všemu nadšení jsem si navíc odvezla i tašku plnou zbytků látek, ze kterých můžu zkoušet šít i doma. Pokus omyl. Nějak se to naučit musím (tím myslím rozšířit a procvičit si základy ze školy). Jen už vidím, jak po návratu z lázní to nadšení nebude až takto intenzivní.

Někdo kdo se hlásí, že mě k tomu v srpnu inspiruje a nakope? Ono to možná nebude tak těžké, když se na to půjde dobře.

Jinak ještě jedna dobrá věc. Kdysi jsem psala, že výhra druhého místa na soutěži pro mladé módní tvůrce byla lehce hořkosladká, ale když jsem slyšela, že si Beáta myslí, že je to hezká kolekce a vybraný materiál se jí zamlouval, říkám si, že jsem přece jen vážně udělala dobře s touhle kolekcí. Zatím sklízí nejvíc ohlasů. A teď to klidně může znít jako smradlavá samochvála, ale co se týče téhle kytičkové kolekce, tak každá pochvala je potřeba, protože jsem chvílemi byla se sebevědomím dost rozpačitá.

Je to boj, hlavně tedy s psychikou a touhou chtít a doprdele zvednout se. Taková dlouhá trať, kdy občas běžím, občas jdu a občas už se jenom plazím. Jenže to jsem jenom na začátku a torchu panikařím, že už od září si budu říkat třeťák a přitom mám pocit, jak kdybych byla sotva v polovině prváku. Čas letí a je nemilosrdný, přitom stárnutí mi v téhle životě nevadí, ale štve mi, jak si to klidně letí rychlostí Usaina Bolta a já nějak nestíhám, to co bych chtěla. Pak si zas řeknu, že času mám ještě dost...

Jak to pořád každý opakuje, je to boj a hlavně já bojuju sama se sebou. Což je asi nejhorší, zastřelit se jen tak nepozorovaně a vyjít z toho bez ujmy asi nepůjde.

Teď jen abych přežila plenér. Ostatně to by taky mohl být docela hukot.

(Na blogu to zeje tvůrčí prázdnotou. Vzniká díra, která se stále více prohlubuje, ale těžko říct, kdy si tahle blogerka ve větru, co není do větru, najde čas a ty svoje rádoby návrhy zveřejní. Jenže mám tolik věcí pro které jsem nadšená, že na všechno se nedostane i když kdybych byla o něco chytřejší, zvládla bych to. Zatím mám jen líný zadek a hlavu v oblacích.)



Kdo swinguje, nezlobí!

30. května 2014 v 22:39 | Houp

Vždy jsem si říkala, že blogování jen tak za něco nevyměním. Prozatím nic neměním, i když tak trošku vytlačuji blogerskou dráhu na druhou kolej. Možná třetí... Možná až na tu čtvrtou.
Dál před tím jsou věci jako škola, škola, doprovodné akce školy, kulturní akce, pár vyvolených kamarádů... Ale nestěžuji si. Škola je pro mě jedna velká jahoda se šlehačkou (musím zaklepat na svou křivolatou lebku a snad rovné zuby, abych to nezakřikla). A z kulturních akcí vrním blahem!

Jedno takové blažené zavrčení se mi stalo minulý týden. Naše třídní učitelka, která má pro nás srdce otevřená, nám nabídla, že se s ní, jejím přítelem a jejím bratrem můžeme vydat na electro swingový večer do Prahy. Kdo by to odmítal, že? Mám ráda nejrůznější styly hudby a ta na kterou se dá všelijak vrtět je plus. A ještě větší bombou je, že se člověk na ten večer díky dobovým kostýmům promění na někoho jiného.

Když se teď budu citovat, tak při výšlapu schodů na taneční parket jsem poznamenala: "Je to jako by tady byl časový portál. Chápeš? Čím výš jdeš, tím víc opouštíš realitu."

Skutečně. Najednou se člověk ocitne v jiném vesmíru. Vidět tolik zapálených tváří a těl do tance, té hudby, doby a všeho, je tak neuvěřitelně povznášející a inspirující. Já sama působila jako dívka ze starých filmů, co se převleče do pánského oblečení a vpašuje se mezi mafiánské bossy. Dlouho jsem si nepřipadala tak dobře. Na otázku, jestli si v tom nepřipadám jako kluk, jsem jednoznačně odpověděla, že si v tom naopak připadám neuvěřitelně sexy a dobře. Díky novějšímu kratšímu sestřihu vlasů bylo tak skvělé si pohrávat s kloboukem na hlavě a užívat si, že jediná já byla dívka v kalhotech.

Našla bych i jednu výtku a to takovou, že byla slíbena tombola a soutěž o nejlepší kostým. Aspoň, že tam byl fotografický ateliér. Takže vám ukážu i fotky. (Bohužel/dík)

Celý večer byl plný zážitků. Zkusila jsem se naučit pár tanečních kroků a snad ten charlestonový základ už v těle mám. Takže na další akci, zase další krůček. Doufám, že další akce bude brzy. Třeba ku příkladu na palubě lodi 14. června.

Chápu, že takovéhle akce nemusí být pro každého dobré, ale naštěstí jsem ta šťastná povaha, co si každým pórečkem v těle tuhle chvíli užila a nechala si v sobě kus upřímné radosti na delší dobu. Za poslední čas jsem takových zážitků měla více, tak se nedivte, že blog jde stranou. Obdivuji ty blogery, co stíhají tolik věcí a ještě o tom zvládají sepisovat žvásty pro čtenáře.

Pamatujte, kdo swinguje, nezlobí.
A třeba na nějaké akci ahoj.
Ale budu maskovaná v kostýmu.









Vysyp se, prasátko! Kultura volá!

10. května 2014 v 13:34 | Houp

Někdy se to tak sejde, že během několika dní, několika týdnů se nachystá tolik kulturních a společenských akcí, které si prostě nemůžu nechat ujít! To potom ani těch pár stovek, které si vydělám na brigádě nějak nestačí. Děkuju nebesům a jedné dobré duši, že k mé stávající brigádě, kdy vypomáhám v domácnosti, se mi povedlo zařídit si ještě druhou. Takže sbohem volné pondělí, vítejte pár stovek navíc. Tenhle měsíc se budou hodně hodit.

Začalo to už na začátku května, i když ta pravá jízda se teprve spustí.
Se školou jsem minulý týden navštívili výstavu grafik od Reynka ve Valdštejnské jízdarně. Musím říct, že jsem nejdřív myslela, že mi to nic neřekne. Spletla jsem se. Dokonce si myslím, že mě jeho tvorba baví. Upřímně, byla jsem rozesmáta nejméně třemi maličkými grafikami, které Reynek dělal vyrývaním suché jehly, monotypu a někdy i kolorováním. Na všech, co mě pobavily, byly ztvárněny nenásilně skoro až nenápadně zvířátka. Taková letící veverka, ta byla neodolatelná. Odkaz na náhled zde: http://www.auctions-art.cz/picture/vystavy/72_16.jpg (Jestli si myslíte, že jsem praštěná, že mi to přijde úsměvné, tak nejste jediní. Ale zas jsem nebyla jediná, komu to přišlo stejně zábavné jako mě. Pohled na umění je vážně zcela subjektivní záležitost.)

Hodnocení výstavy: 85% / 100%

A hned pár minut na to jsme si prohlídli jedinečnou výstavu tvorby Tima Burtona v Domě U kameného zvonu na Staromáku v Praze. I to mě neskutečně zaujalo. Viděla jsem mnoho filmů od tohoto režiséra a díky jeho spojení s hercem Johnem Deppem, se svou manželkou (herečkou) Helen Bonham Carter a s hudením skladatelem Dannym Eflmanem, tvoří jedinečná díla. Výstava mě bavila, v mnohém překvapila, třeba jeho malba na samet zaujala nejednu z nás. Při prohlížení jeho skic a nákresů pro filmy a postavy je úžasné pozorovat, jak jednou to vypadá jako dokonalá fantasmagorie, propracovaná přesto s takovou lehkostí a uvolněností a zároveň hned vedle je obrázek, co vypadá jako od pětiletého dítěte. Tim Burton mě vážně baví. Asi i důvod proč jsem si ho vybrala a nechala se jím inspirovat pro kolekci oblečení navrhovanou do školy jako úkol.

Hodnocení výstavy: 89% / 100%



Na zítřejší den matek se vypravíme se sestrou a maminkou do kina na biografický film o Yves Saint Laurentovi. Dost se na to těším, ale mám obavy jestli to nebude jen průměrný film předhazující peripetie života bez jakékoliv myšlenky a nápadu. Nebo aby se film nevěnoval jen jedné jediné životní éře. Uvidíme. Ale těším se. Nakonec je to teprve druhý módní návrhář, o kterém se někdo rozhodl natočit film. Prvenství má Coco Chanel, což mi přijde škoda, když si uvědomíte kolik návrhářů mělo kontroverzní, inspirující a zajímavý život. Mě osobně vždycky fascinoval příběh konkurentky Coco Chanel, Elsy Schiaparelliové nebo extravagantního Alexandra McQueena.

Uběhnou dva dny a ve středu se vydám s klubem mladých diváků do Divadla Na Fidlovačce, kde shlédneme představení Babička s Eliškou Balzerovou v titulní roly. Na to jsem taky zvědavá. On samotný příběh Babičky je dost táhlý a tím, že popisuje přírodu a běžný život na věnkově, trochu se bojím aby to na divadelních prknech tak trošku nevázlo. Já se ještě ráda mrknu na Babičku, kde hrála Libuška Šafránková, že se tam kamera zaměřuje na tu přírodu a je to takové krásně provoněné, milé a klidné.
I když abych nebyla skeptická, už dávno vím co dokáže divadelní scéna. Dá příběhu jiný rozměr a více než jakýkoliv film se umí dotknout diváka a vtáhnout ho do děje. Uf, ještě že mám tak ráda divadlo a jsem vděčný divák.

Čtvrteční večer bude věnován koncertu kladenské kapely Zrní. Ten koncert jsem si u nich skoro vyprosila. Jistě, už ho tady plánovaly, ale tak zaprosila jsem si! I když nebyla jsem jediná. Však už je to asi rok, co jsem je naposled slyšela na živo. Shválně píši že slyšela, protože často se mi stane, že je vidím na živo třeba v autobuse. Jako zrovna nedávno.
Z tohoto důvodu to vidím tak, že v pátek zameškám školu, ale pšt... kultura a Zrní půjde výjimečně (opět) na prvé místo v žebříčku hodnot.


Mezi další akce by měl přibýt taneční večer nazvaný jako Electro swing river, který bude 23. května na Nové scéně Národního divadla. Jsem ten typ, co si pustí skoro každý hudební žánr, jen na to musí být správná chvíle, správná nálada a ta ideální společnost. Vsadím se, že ten večer se společností se kterou tam vyjedeme bude pro electro swing akorát ideální. Nikdy jsem na takovém večeru nebyla, ale nepředstavitelně se těším. A to ještě nemám lístek. To budu muset napravit.

Hned na to se druhý den plánujeme se skupinkou vydat na první Prague Vintage Fair, který se bude konat 24. a 25. května v Novoměstské radnici. Já osobně bych se chtěla podívat na jedinečnou módní přehlídku, kterou připravila výhradně pro tuto akci Monika Drápalová, která vyhrála Czech Grand Design. A následně se nechat inspirovat vintage módou a třeba najít zajímavé prvky a výstřelky.

Problém je, že na většinu těch akcí nevím co si vezmu na sebe. Nejsem zrovna tak povrchní člověk jak by se z předešlé věty mohlo zdát, nejsem marnotratným a frivolním záležitostem se podržizující bytost, ale přeci jen jako studentka návrhářství si uvědomuji jakou moc má první dojem a ten umocní dobrý, kvalitní, hlavně čistý a originální oděv.

Pak už bude skoro konec května. Tam si střihnu možná ještě brigádu jako výpomoc na jedné akci pro děti a v mezičase se budu připravovat na klauzurní práce, hledat si další akce, šít ve škole ale i doma... pokusím se nemít ty svoje náladičky a zase zkusím všude kolem rozsévat své kecy a děsivý úsměv. Mu. he. he.

Žijte kulturně, společensky a roztahujte si tlamičky vřelým úsměvem.



Shooting Fashion stars

26. dubna 2014 v 16:46 | Houp


... aneb příběh o tom, že když se tam chcete dostat tak se tam dostanete. ... Příběh o velké fashion akci. ...

S notnou dávkou nostalgie jsme vzpomínaly s mojí kamarádko/spolužačkou, jak jsme se loni vydaly do Prahy s tím, že se zkusíme dostat na Shooting Fashion Stars, který měl být na netradičním místě - na Masarykově vlakovém nádraží. Se stále udržující nadějí jsme si udělaly výlet do Prahy, který z Kladna není zrovna jako výlet z Kladna na severní pól. Prostě jen sednete na vlak nebo autobus a tak do třičtvrtě hodinky jste na místě. Koukly jsme se do La Gallery Novesta, kde nás nesmírně sympatická paní seznámila osobně s prací Kateřiny Geislerové. Ono dívat se na tvorbu návrhářů na fotografiích a na netu je trošku něco odlišného, než když si můžete osahat materiál, strukturu a vidět všelijaké detaily, které fotoaparátu uniknou. Ráda bych napsala, že jsme tehdy stály na Masaryčce a sledovaly přehlídky návrhářů Pavla Berkyho, Mirky Horké se Štěpánem Růžičkou, Lucie Králové a Moniky Přikrylové. Nikoliv. Sledovaly jsme to online díky internetovému webu Iconiq.

Letos jsem si řekla, že podobně naivní cestu už nepodnikneme. No což, řekla jsem si, sledovat to online z pohodlný domova není také nejhorší. Je z toho pořád lepší zážitek a atmosféra než z výsledných fotografií. Jenže co se nestalo...

Na ksichtí knize jsem našla odkaz na soutěž o lístky od Zoot a Purabelly. Naverbovala jsem kamarádku, aby to zkusila a kdoví, třeba jedna z nás bude mít štěstí a vyhraje lístky pro nás dvě. Ha. Ha. Ha. Ještě jsme se smály, že by byl docela pech to vyhrát, protože se narychlo dostat do Prahy a hledat Galerii Mánes nebylo v plánu. Jenže...

My když říkáme, že se něco nestane. tak se to pak samozřejmě stane... To už máme odzkoušené. (Jak z té dobré tak i špatné... tak i neutrální ale dosti zvláštní stránky...)

Takže ve čtvrtek jsem obdržela e-mail ve kterém mi zdělovaly, že jsem dva lístky vyhrála a můžu vzít kohokoliv sebou. Volba byla jasná. Takže lístky by byly a jakoby by se jimi otevřely dveře pro další položky, které si musíme zajistit:
  • vhodný outfit
Tato položka se může zdát malicherná, ale pro nás to bylo jaksi symbolické. Jistě už jsme byly na módních přehlídkách. Ba naobak, od dob kdy jsem se stala studentkou módního návrhářství jsem jich viděla několik v rámci Designbloku, taky v rámci Arcolor, dokonce jsme si i sami jako studentky vyzkoušely chodit po mole. Nikoliv jako profíci ale jako nutné zlo pro prezentaci modelů na soutěžích. Dětské přání se stalo už dávno splněným ale zdálo se nám, že tohle je jakýsi mezník. Taková ta správná fashion akce.

To se taky potvrdilo. Ještě na žádné nám nedaly welcome šampáňo. Víte jak... je vám sedmnáct a vnutí vám šampus. Hrůza. (Tenhle fakt berte s nadhledem, smály jsem se tam tomu. Nebudu dělat neviňátko a tvrdit, že alkohol neznám a že jsem si skleničku brala nedobrovolně. Dodalo to atmosféry.)

  • cesta
Naplánovat si cestu byla docela složitá položka. Zařídit se tak, abych stihla napsat písemky ve škole, odjela včas na brigádu, abych se stihla následně doma mohla předělat na člověka a dojet do Prahy. Autobus (skoro privátně jen pro nás, jely jsme cca s dalšíma dvěma lidma), metro, tramvaj, chůze ke Galerii.

  • aby nás pustili do vnitř
Byly tam tři vchody - na lístky, V.I.P, Press... Tak jdeme vchodem na lístky a ochrance říkáme, že si máme vyzvednou lístky na jméno. Prý ať zkusíme jiný vchod. Tak jdeme k V.I.P, protože Press zatarasily jen pro novináře a tam nás pošlou zase zpátky k lístkům. Nakonec nás tam vpustila jedna paní s tím, ať si to užijeme, když jsem soutěžily se Zootem... ve finále ani nechtěla, abychom řekly na jaké jméno jsme to vyhrály. Ještě štěstí, že nejsme podvodníci. Ha.

A byly jsme tam. Se šampáněm v ruce jsme se kochaly tou atmosférou. Dívaly se kolem a zjišťovaly kolik tam známe tváří. Došly jsme k závěru, že na tyto akce už skoro nechodí celebrity ze showbyznysu. Jsou to samé blogerky. Napočítaly jsme jich nespočet. I když já většinu neznala na jakém webu fungují, ale slyšela jsem o nich, viděla je na jiných akcí a tak.

Taky tam byly návrháři jako Petra Ptáčková, Pavel Ivančic... viděla jsem holky z webu blogesrobes.cz v čele s Nikol Moravcovou.

Nakonec se ukázalo, že naše outfity nemohli ani nikoho popudit ale ani uchvátit. To místo bylo plné módní pestrosti, inspirace a nápaditosti.

Programem večera byla retrospektivní přehlídka od Ivany Kaňovské, která zaujala extravagantností a zajímavými prvky z nerezu a zvláště pak helmami. Při té málem stala nehoda, když jedné modelce zradil do nebe sahající podpatek, ale nakonec jako profík vše ustála.

Dále se předvedla speciální přehlídka modelů od studentek (klidně bych napsala od studentů, ale žádní tam nebyli, pokud jsem si všimla správně) z UMPRUMky na téma Identita. To téma mě moc zaujalo, jakožto člověka ale hlavně jako studentku téhož oboru. Práce byly vskutku povedené, různorodé a každý divák si našel svého favorita. Stejně jako já.

Závěrem měla být premiéra nové kolekce od Kateřiny Geislerové. Tam musím říct, že mě více zaujaly předchozí kolekce od této návrhářky, ale i pro totu sezónu bych si tam našla věci, které bych si klidně pořídila. Její pragmatický nositelný přístup k módě mi je hodně blízký.

Nakonec se ukázalo, že závěrem večera bude malé překvapení. Na molo nastoupil chlápek v obleku s buřinkou a tančil. Na stěny pouštěly text: "Slavíme 20 let". To nás dost zarazilo, když Shooting Fashion Stars měl slavit desáté jubileum. V mžiku nám vytřeli zrak, když se ozval error a chlápka vystřídal malej klučina, představující text: "Slavíme 10. let". Všechny to pobavilo a taky uchvátilo, chlapec tančil opravdu skvěle.

Když začala afterparty koupily jsem si dva džusy. Doporučuji nepít grapefruit - byl pěkně hořkej a hnusnej. Řečeno bez obalu. Ten jablečný už nebyl nejhorší. Pak už jsme šly zaplnit naše prázdné žaludky do hříšně nezdravého KFC. Měly jsme dobrou náladu a celý ten večer jsme si užívaly. I když jsme pak málem nestihli, no spíš nenašly spoj domů. Nejdřív nám zmizela zastávka tramvaje před nosem, pak jsme nemohli najít správný výstup z metra na Dejvicích a nakonec najít kde nově staví autobus do Kladna, když Dejvice jsou rozkopané.

Jak to dopadlo? No když teď tady můžu psát tento článek, tak zřejmě dost dobře.
Jsem ráda, že jsme tam byly. Tohle je prostě důkaz, že s dostatkem štěstí a průbojnosti se tam dá prostě dostat. A nemusí jít jenom o takovéhle, jak by někdo řekl "malicherné, povrchní, frivolní" záležitosti. Přiznám se, že mi přijde úsměvné sledovat tenhle napudrovaný svět módy zblízka. Musíte to brát s nadhledem a nekřičet, že vnější stránka člověka je naprosto nepodstatná a že by každý měl sedět doma a řešit matematické problémy nebo zkoumat černé díry ve vesmíru.

Brát všechno příliš vážně, škodí vašemu zdraví a to v jakémkoliv případě.
Nezáleží na tom, jestli je zážitek dobrý nebo špatný, hlavní je aby byl silný.



Od studentky z UMPRUMky


Ivana Kaňovská


Ivana Kaňovská


Ivana Kaňovská


Kateřina Geislerová


Naše velebnost

Další (mnohem kvalitnější a lepší) fotografie na těchto odkazech:
... další dodám, až další objevím...

Malá mňamka v podobě mého dnešního pokusupečení.
Bylo to moc yummy.
Ráda bych nabídla všem jakožto kompenzaci, že sem moc nepřidávám nové články.



Hořkosladké radování

11. dubna 2014 v 15:34 | Houp

Nejdříve jsem zvažovala napsat hořkosladká výhra, ale nechat se za to naložit do kádě plné berušek, jen kvůli tomu, že bych označila druhé místo jako výhru, mi přijde sebevražedné.

Radujme se... Druhé místo je krásné. Lepší než nic.
Nikdo nečekal, že s tímhle byste se mohli umístit.
Měla vyhrát tahle kolekce. Hm... taky si to myslím.
Je mi to líto.
I nám je to líto.
Zkusíme to jindy.
Ostatní nám to ale pochválili, jen porota nechala vyhrát jinačí...
Co se dá dělat... zkusíme to jindy a jinde, ta půlroční práce přece k něčemu být musela.
Nevěš hlavu, o nic nejde.

Je těžké se radovat z úspěchu, když ostaní smutní, hlasitě nebo jen tak tiše si pod vousi protestují s hlavou skloněnou a vy vlastně děláte to samé. Šlo i o vaší kolekci... Je vám to líto stejně jako ostatním, přitom se v tu stejnou chvíli máte radovat na pódiu a výskat radostí z druhého místa. Krucinál! Vždyť nikdo nečekal, že takhle vaše kolekce by se mohla umístit. Jo... lidi řeknou, že je pěkná, ale umístit se? Ne to ne. Vyhrát druhé místo z dalších dvaceti kolekcí z tradičních materiálů? Nepředstavitelné!

Naděje se vkládaly do dvou jiných kolekcí, do těch, které byly v kategorii netradičních materiálů. Kolekce inspirovaná lidskými smysli se třemi dlouhými šatami a druhá kolekce inspirovaná kavárnou se čtveřicí krátkých šatů. Tolik vydloubaných, umytých a sešlapaných kávových kapslí nespresso co se na to použilo. Tolik práce, úsilí a propíchaných prstů. Vždyť i v písemce z dějin umění jsem místo Kaple sv. Kříže napsala kapsle sv. Kříže. Stane se.

Je těžké se radovat. Tak těžké.

Muchláte v ruce diplom, kde se v pravém dolním rohu blýskne podpis od Lukáše Hejlíka a říkáte si, je to pravda?
Měla jsem takový strach, že se to nezvládne, že se akorát před ostatními ztrapníme. A teď? Přemýšlím, jestli si vůbec někdo všiml, že máme druhé místo? V jednu chvíli se mi hlavou ozve "Vohůůů - Je to doma!" a znenadání se mi v hlavě objeví obraz, jak jsou všichni smutní, že tolik práce nebylo oceněno. Prohry a výhry, tak už to bývá.

Jsem moc pyšná, že jsme to dokázali. Rozhodně mě ani nenapadne tvrdit, že je to nějaká moje výhra. Ba naopak, ta kolekce inspirovaná létem, dívčí módou a holinkami (čtete správně), by se nikdy nezrodila nebýt odborného a výtvarného dohledu mých učitelek, nebýt spolužaček, které na tom spolupracovaly a nebýt holek, které spolu se mnou ty modely odprezentovaly v barevných holinách. Mé díky patří všem. Je to mé první a doufejme, že s takto skvělou pomocí všech, ani ne poslední umístění v podobné soutěži.

Pojďme dál. Radujme se z toho malého úspěchu. První místo je první, ale druhé místo srdce pohladí a žádný úspěch se snad neztratí. Zvláště když ho vypíchnete v životopisu. Hehe. I když třeba větší dojem bychom udělali, kdybychom tam naběhli a odhalili zadky... jo ehm... to se vlastně stalo. I když ty zadky byly zaříznuté tangami a "schované" pod kapslovými šaty, kde mezera mezi jednotlivými kapslemi je cca jeden a půl centimetru. Bradavky schovat pod lepenky. Bacha na to.

Pozn.: Pro všechny kromě mě mám tady vysvětlení - Píši o soutěži Avantgarda, která proběhla 10. dubna v Lysé nad Labem. Ještě pro ty další, co nevědí, oč kráčí - Avantgarda je soutěž pro školy zaměřené na módní tvorbu.

Fotky zřejmě nepřidám, většinou jsou to fotky dost podivný, ne vždycky jsem na nich sama a nechci tady nikoho zveřejňovat proti jeho vůli. Taky si myslím, že ty moje kolekce nejsou zas tak úchvatný, abych se jima "chlubila". I když třeba to ještě zvážím.

Je čas se vzchopit, vzít si z téhle události co nejvíce pozitivního, dát si korbáčik a spokojeně žít zase dál. ...



To byla jednou takhle jedna Češka, Němka a Francouzka

10. dubna 2014 v 20:49 | Houp

Obdivuji všechny blogerky a blogery, kteří jsou schopní se svému blogu věnovat častěji než já. A to že jich nebude málo. Já opravdu nechápu, jak to stíháte. Když mám čas, tak nemám náladu a nápady na psaní a když je o čem psát, tak je to protože se něco děje, tím pádem nemám čas a skoro si k tomu počítači ani v klidu nesednu. Jako třeba tenhle týden...

Naše domácnost se proměnila v jeden vtípek. A ten vtípek začínal: Je jedna Česka, Němka a Francouzka. Všechny to jsou stundentky zapojené v jednom projektu, který umožňuje procestovat a navštívit cizí země. Tak jako já v minulém roce Francii. Jenže tentokrát se měla navštívit naše zemička a jelikož naše škola je jaksi podivně podivínská, nenašlo se dost studentů, kteří si k sobě cizince na jeden týden vezmou. Haha, Houp s dalšími spolužačkami byly tak prozíravé, že se rozhodly si k sobě spolu s jedním studentcem z Francie vzít ještě Němku a doufat, že tak navštíví v září Německo.

Vystěhovala jsem se ze svého pokoje a nakvartírovala jsem se do postele k sestře a jelikož píši tento článek, znamená to, že jsme se v posteli nepobily. Studentkám, Elise a Marii, jsem řekla, že mají možnost spát spolu na mé "manželské" posteli, pokud jim to nevadí. Heh, ještě štěstí, že neprotestovaly.

První den byl pořádnej záhul. Začínala jsem bláznit, když jsme měli první večeři a já byla lehce nervózní a mamka pořád mlela, abych jim přeložila tohle a tamto a já jen zoufale úpěla: "Ale já nevím jak se to ksakru řekne!!!"

Pak jsme se lehce zžily a už to bylo mnohem lepší. Úterý strávili u nás na škole a bohužel v rámci projektu jsme všici, bez výjimky jakéhokoliv státu, usínali při prezentováni s powerpointem. Ještě teď se mi z toho chce spát... Po škole jsme si ale řekli, že to uděláme trošku jinak než Frantíci nám a vzali jsme je do města do čajovny. Byla to pro všechny příjemná chvilka a každý mohl mluvit s těmi svými, ale zároveň mezi sebou mluvit anglicky bez jakékoliv křeče.

Středu jsme div nepřežili, protože pochodovat celý den po Praze s anglickým výkladem, navštívit senát a další takový instituce je více než vyčerpávající. A teda podpis od Diensbiera v jeho knížce mi energie moc nedodalo. Večer se ulehlo a padlo... Elisa, německá studentka, se divila, že je tak unavená, když doma chodí spát kolem půlnoci, ale já už díky podobnému výletu do Francie věděla, že tohle člověka dokáže rychle zničit.

Popravdě, čtvrtek si moc nevybavuju, nic extra jsme zas neviděli, ale všem se asi nejvíc líbila návštěva záchrané stanice, kde se všichni rozplývali nad zvířátkama. Měli tam "mněhně". :33

Ovšem pátek... to byla událost. Jako studentky z návrhářství jsme si vymyslely, že jim uděláme módní přehlídku v bývalém dole Mayrau ve Vinařicích u Kladna. Vyhlídly jsme si řetízkovou šatnu, což je veliká studená místnost, aby všem holkám vylezly bradavky. My si ráno zabalili věci a jeli jsme, ale autobus s cizincema lehce ťuknul do jiného auta, takže cizinci měli hezky zkušenost s naším bezpečnostím orgánem, když přijela policie a rozhodla se, že všichni v autobuse jsou svědci nehody... no nechtěla bych jako policajt vypisovat všechna jejich podivná a krkolomná jména.

Shrnu to v kostce. Ten kdo už nějakou tu přehlídku má za sebou, nebo jakékoliv vystupování na veřejnosti ví, že když to všechno začne, nervy a stres se zahodí kamsi do kouta a prostě se jede. Není čas přemýšlet, co je špatně a jestli by to nebylo lepší takhle. Už není čas to vzít zpět. Jede se na ostro! V mém případě se jelo jen v tangáčích a s mýma mini prsama přelepenýma lepenkou, abychom schovaly ony neposlušné bradavky.

Podle anglicky pronesených vět od Elisi a Marie se jim přehlídla líbila ale všichni byli hodně překvapení, když já s pár dalšími "modelkami" jsme šli tak jakože na lehko a přes naše těla byly přehozené šaty spojené z kávových kapslí od firmy Nespresso. Nepřála bych vám vidět, jak vypadaly moje nohy. Šrám, krůpěje krve a potom ten řev, když jsem se šla večer vykoupat. Káva je sice příjemná věc (i když já ji nepiji), ale dělat z kávových kapslí šaty, spojovat je kroužkama a nechat se tím při chůzi pořezat... ehm...

Přiznám se, že tento článek dopisuji po pár dnech, co už cizinci odjeli a moje paměť je už lehce děravá... Taky se udály další a další věci, příště bych vám ráda pověděla o jedné takové soutěži pro mladé módní tvůrce. Jenže to až zase tehdy, až budeš čas, nálada a hvězdy a molekulární prach ve správné poloze... nebo tehdy až nebudu mít rozbitej (opět) počítač.

Říkám vám "dobrou noc" ve všech jazycích světa, ale přeložte si to sami.

Ps: České pivo jim chutnalo.






Divná, divná Houp

9. března 2014 v 13:01 | Houp

Když jsem jako malá ležela v kočárku určitě rodiče nenapadlo, že ve výsledku budu tak divná. Není to ni závažného, teda pokud nebudu počítat tu vrozenou vadu zad a to, že o mě brácha tvrdí, že jsem psychicky labilní (už mu to ani nevyvracím). Já chci psát o takových malých odchylkách, mutacích a blbostí, které občas dělám a ostatní se tomu diví nebo smějou. Nejčastěji obojí.

Divný ruce

Vraťme se na mou základku, tam někde jsem totiž zjistila, že si v pohodě umím vykoloubit oba palce na rukou. Sami od sebe umějí vyskočit z takový tý jamky a postavit se jakoby do pravého úhlu. Nikdy si nepomáhám rukama nebo tak. Prostě to ovládám myslí. :) Osobně jsem znala holku, která to taky uměla a pak jsem slyšela o klukovi který to uměl jen na jedné ruce.
To není jediná hříčka, kterou dělám, když se třeba nudím. Mám lehce hypermobilní i ostatní prsty na rukou. Ty si s pomocí druhé ruky, stolu nebo něčeho o co si prsty podržím, dokážu obrátit na druhou stranu než to dělají ostatní lidé. Dalo by se říct kolmo k hřbetu dlaně. (Podle tohohle popisu bych to nepochopila možná ani já.)


Divný obličej

Ohledně svýho ksichtu umím vícero věcí. Ale takovým bavičem pro ostatní jsem, když na čele, spáncích nebo na nose držím mince, příbory nebo jiné věci z podobných materiálů. Jsem lehce magnetická. Mamka mi říkala, že to mám po svém dědečkovi, který měl takovou tu schopnost, kdy pomocí proutku můžete najít pramen vody.
Možná jste už podobné triky mohli vidět, třeba i v televizi, kdy třeba jedna žena byla tak magnetická, že na sobě udržela takovou tu starou žehličku. Tak dobrá fakt nejsem. Kdybych byla, chodila bych kolem peněženek a silnou nadpřirozenou mocí bych z nich pomocí svého čela tahala peníze.

Ve třídě se taky baví tím, jak se umím všelijak tvářit. Třeba moje spolusedící se dívá po třídě a těsně než se otočí na mě, nahodím nějaký ksicht a ona se nejdřív lekne a pak se začne smát. Různě nakrabatím čelo, nadzvednu obočí, nakrčím nos a třeba horní ret a je to. Většinou už to neumím zopakovat. Je to takové chvilkové umění mého ksichtu. Dělám to ráda, bavím se tím, jak na mě lidi reagujou. :D Mou novinkou v repertoáru je takový úsměv, kdy vtáhnu koutky úst dovnitř (nikoliv něco ve stylu rybí pusinky - to snad umí každej), vznikne takové zvrásnění a úsměv alá retard. Ještě se pak směju tomu, jak to zkouší ostatní a vyjde z toho úplně něco nového.

Duckface odmítám a navíc mám kachní ksichty mnohem víc vytuněné než s vycpanýma a napresovanýma prsama. (Navíc prsa snad ani nemám -_-)

Mnoho poznámek: Olíznu si jazyk. Ještě chvíli tréninku a dosáhnu úplně na špičku nosu!!! Muhahaha.
Palcem předloktí se dotknu jenom na levé ruce. -_-
Křupu, vržu, to snad v dnešní době skoro každej.

Když bych se zamyslela určitě toho moje tělo dokáže víc. Jako menší jsem si vždycky zamotala ruce a nohy co nejvíc to šlo. Ještě teď se tak jako pěkně zamotám.

Ráda vydávám Divný zvuky. Takový co nepřipomínaj vůbec nic. Sice jsem chtěla umět napodovat různé věci, jako je ve filmu Policejní akademie, jak tam ten týpek napodobí cokoliv. No tak já jsem trapná a jenom tak chrčím, vrčím a ďábelsky se směju. Muhahaha.

Smysl článku? Žádný. Možná se jen zkuste podívat na svoje vlastní tělo a zjistit jakoukoliv odchylku, výchylku, výjimku. Vaše tělo může bejt docela legrační.

A já jelikož nemám ani ask., snapchaty, mňauchaty ani jiné chalupy tak se musím zabavovat nějak sama. Docela mi to jde.

Nejsme děti ze stanice Zoo

22. února 2014 v 18:09 | Houp

Já osobně jsem četla knihu My děti ze stanice Zoo na základní škole. Zanechala ve mě emoce a jak mi jednou řekla jedna zrzavá slečna - nezáleží na tom, jestli je zážitek dobrý nebo špatný, hlavně když je silný. A je pravdou, že zážitek z této knihy byl silný.

V Německu jsem obhlédla do svých sedmnácti let pouze pohraničí a Drážďany. Po čtvrtku s datem dvacátého února přibyl i Berlín, hlavní město. Skoro šestihodinová cesta byla únavná. Věřte mi, že se spí vážně špatně, když část osazenstva autobusu zpívá pod vlivem alkoholu.

Názory na Berlín od mých známých byly vesměs kladné. Zněla přirovnání jako multikulturní, novodobé, zajímavé... I jsem slyšela, že je vážně veliké, ale teda že ulice bude široká ( .----------------. ) asi tak jako čtyři ulice u nás v Česku, to jsem nečekala. Připadala jsem si takhle maličká ( .-. ).

Vážně trefné bylo, když se ze zadku autobusu ozvalo, že to tam je jak v Pátém elementu. Už jen zbývaly létající taxíky. Nějaké kongresové centrum vypadalo jako vesmírná loď - nikoliv z 21. století, ale takový ten futurismus z dob před dvaceti třiceti lety.

Málem jsme prochodili boty. Jen chcete ujít odněkud někam, jdete neuvěřitelně dlouho, čicháte pach spálené gumy a asfaltu. Mísí se tam historie s novodobou érou. Zvláště silný moment pro mě byl, když jsem se dívala z metra ven a viděla jsem kostel, kterému chyběla část veže po bombardování Berlína a hned vedle stály nově vystavené výškové budovy. Jen malá špetka historie, která tam zbyla.

Procházela jsem se po vyznačené části, kde stála sáhodlouhá berlínská zeď a jen stěží jsem si dokázala představit, jaké to muselo být.

Dalším silným momentem bylo, když jsme nasedli na metro a jeli ze stanice Heerstrasse na stanici Zoologischer Garten, kde se právě odehrával příběh, který prožívala hrdinka My děti ze stanice Zoo. Čekala jsem temné místo, ale byla jsem překvapena. Je to tam sice veliké, hektické, živé, ale teda jsou některé pražské zastávky metra, kde bych se bála víc. Zdi tam zdobí zoomorfní náměty a pokud si to nepletu to druhé nástupiště s jinou zastávkou metra, kterou jsem v Berlíně prošla, tak byla svítivě žlutá a cítila jsem se jako bych vlezla do smajlíku.

Tady přesně sedí to, co mi povídala nejmenovaná zrzavá slečna. Z Berlína mám silný zážitek, ač nevím jestli je víc kladný nebo záporný. Je prostě silný. To město je jiné, než jaké jsem kdy navštívila. Tak moc se liší od historické malebné části Prahy, od krásné zelené pohodové Francie a dokonce je i dost odlišné od Drážďan, které byly vybombardovány taktéž.

Fotografie byly pořizovány rychle, když jsem různě běhali po městě a hledali kam vůbec máme jít. Cílem měla být Nová národní galerie, kde jsme měli možnost si prohlédnout expozice. Ani nejsem žádná fotografka, jen mačkám spoušť a čekám, co z toho vyleze. Nakonec proč bych se nepodělila o pohled, jakým jsem já viděla hlavní město Německa.


* Označení, kudy vedla berlínská zeď *


* Zbytky panelů z berlínské zdi *


* Památník holocaustu *


* Braniborská brána - pohled zezadu *


* Jedna z mnoha výškových budov *

********************



Jak můžu být lesba a přitom vyhulit celý regiment?

16. února 2014 v 13:10 | Houp

Tak tohle je fráze, která zazněla na premiéře divadelní frašky o Marii Antoinettě, následována ještě větou, že by bulvár mohl dávat alespoň logiku.

Nejdřív jsem si myslela, že o tom psát nebudu, ale nakonec mě doslova pohltil tento zdárně začínající měsíc, který bude mnou označen jako měsíc divadelní. Abych to uvedla i s vysvětlením - na začátku února jsem shlédla muzikálové představení Zorro v pražském divadle Hybernia, včera jsem seděla v druhé řadě na první divadelní premiéře v mém životě, tuto středu bych měla zasednout spolu se školou na představení Podivný případ se psem a ke konci února si nechat vychutnat hru Vinnetou v titulních rolí s Vojtou Kotkem a Jakubem Prachařem.

Tři představení z těchto čtyř únorových se odehrávají v Městském divadle Kladno, ke kterému to mám, co by papírovou vlaštovkou dohodil. A díky ceně studentských lístků to není ani drahá záležitost, rozhodně ne taková, že bych se zdráhala ji za kulturní zážitek zaplatit.

A víte jak já chodím domů z divadla? Tedy alespoň jak jsem došla s mojí kamarádkou z právě oné premiéry frašky o poslední francouzské královně? Nejdřív jsme se sešly asi hodinu před začátkem a osladily si život výbornou horkou čokoládou v divadelní kavárně a když představení skončilo v deset hodin a my měly úsměv na tvářích zatvrdlý jako sádrový odlitek, rozhodly jsme se zasednout a vychutnat si soukromou after-divadelní-party, která se nad pitím a s živou konverzací ve vzduchu táhla až do půl druhé do rána. Nebolet nás oči a nemuset už domů, možná tam sedíme do teď a opakujeme nadšeně fráze a scény z představení. Protože jsou větrné mlýny jenom dekorativní nebo mají nějakou funkci? Taky přece to že tady proběhla ovce si zaslouží v rozhovoru poznámku, no ne?
Titulní roly, kterou ztvárnila Pavlína Štorková, jsme vychválily do nebes, protože v první polovině se směje celé divadlo a v druhé půlce jste přikováni do sedadel, kdy vás ohromuje její herecký koncert. Bylo úchvatné, jak ztvárnila veškéré její stránky, vlastnosti, tu rozpolcenost a kontrast, kdy z drobné herečky vyjde v nejednu chvíli neuvěřitelný vztek, křik a frustrace, když se Marie Tonička propadá do nejčernějších hlubin své mysli.

Upřímně vám tady napíšu, že přemýšlím o tom, že si na toto představení zajdu znovu.

Kamarádka pronesla, že jsem asi vážně maniak a asi s ní musím souhlasit, když v současném repertoáru, které má naše městské divadlo Kladno, jsem vyjma jedné hry viděla vše (tedy uvidím po těch dvou představení, která mě čekají). Ať už to byl Miláček od Maupassanta, Letní byt od Goldoniho, Zdravý nemocný od Moliéra, teď Antoinetta od Davida Adjmi a za pár dní Podivný případ se psem od Simona Stephense podle románu Marka Haddona a Vinnetou od Petra Kolečka.

(Všechny informace jsem brala z toho, co vím nebo případně z oficiálních stránek městského divadla Kladno)

*************************************************************
Klauzurní práce z výtvarné části mám už za sebou. Známkově to dopadlo na výbornou, pocitově se s tím musím vyrovnat. Je to zase krok kupředu, protože se opět poučím z chyb a rad a snad si budu moc příští rok říct, že můžu být na něco pyšná. Já si vylosovala téma místo. Bylo mezi takovými tématy jako hra, stroj, zvuk hluku, velká žranice, mikro/makro a podobně... Takže jsem měla docela štěstí, ale ve výsledku jsem se měla spíše zkusit dostat na jádro pudla a práci trošku zjednodušit. No co - poučení pro příště. Druhá část klauzurních prací mě čeká až v červnu, takže na chvíli mám klid.

Teď v úterý jedeme se školou do Brna na mezinárodní veletrh Styl&Kabo, který se zabývá módou, obuví a koženým zbožím. Nikdy jsem tam nebyla, i když jsem o tom už několikrát slyšela. Jsem zvědavá. Následně ve středu jdeme do toho divadla na Podivný případ se psem a ve čtvrtek nás čeká dlouhá cesta od nevidim do nevidim (od půlnoci do půlnoci) do Berlína. Tam nás učitelka zavede na výstavu moderního a současného umění, tak snad pak vám o tom budu moc poklábosit, když už se sem na blog nedostanu tak jak bych si přála.

Pokud máte otázku, jestli se ve škole vůbec učíme, tak ne! Učení je u nás na škole sprosté slovo - stejně jako toaleťák.

Žijte blaženě a jezte koláče!




 
 

Reklama