Září 2014

Máme největší příležitost.

15. září 2014 v 20:09 | Houp |  Tvorba deníková

Bylo nedělní odpoledne a autobusová kola s námi drásala hop sem a hop tam. S kamarádkou jsme mířily do nedalekého města Slaný na slušný doušek naší oblíbené zrnité hudby, který bývá doplňován neuvěřitelnou atmosférou. Tentokrát podtrhlo celou tu scénu poletující listí, které ševelilo nad našimi hlavami a Zrní hrála svoji skladbu Jabloně, kde se zaručeně objevují slova jako "padají... padají..." a tak padaly. Krásně padaly. Ševelily. Tančily.

A jak to s námi drásalo, seděly jsme s kamarádkou k sobě tváří tvář a konverzace se točila kolem cílů, snů a odhodlání. Blíže k realitě to znamená - studování, brigáda a vše co vede k tomu, že budete mít dispozice něco dokázat. Odhodlání a nadšení už přece máme. Kamarádka pronesla, že třeťák je asi ten nejlepší čas něco dokázat. A myslím, že na tom něco je.

Tak si to vezměte...
V prváku se rozkoukáváte a defacto člověk nic ještě neumí. (V našem případě návrhářství oděvů tomu tak vážně bylo.)
V druháku už něco umíte, ale zatím se to během roku učíte a teprve objevujete taje toho, co byste mohli dokázat.
Ve čtvrťáku už řešíte jen maturitu, maturiťák a případně přijímačky na další vzdělávací instituty.
Ale třeťák? To už se předpokládá, že něco umíte. Táhne vám na osmnácté narozeniny, zažínáte objevovat svět, najednou se cítíte samostatnější, odhodlanější vylézt zpod máminy sukně. (Já začala vylézat zpod máminy sukně sice dřív, ale teprve teď to začínám pociťovat ještě více.) Je nejlepší čas se realizovat!

Vše o čem píšu, to jde jenom o mé pocity.
Brigádu už mám od svých patnácti let a dodnes děkuji, že jsem měla možnost jí získat. Dnes? O dva roky později mám dvě brigády jednou týdně, přivydělávám si ještě jednou týdně v krejčovství, kde se zároveň i něco nového učím. Každé pondělí mě čeká večerní kurz figurální kresby, kde budu ještě více pilovat kresbu Adamů a Eviček (nahatých lidiček).
Z toho mi zbývá jeden den v týdnu po škole volný. Víkendy mám pak na to část peněz poslat do světa a vyměnit je za krásný večer na swingovém parníku, na přednáškách o módě, na koncertě mé oblíbené kapely a tak dál...

Není čas ztrácet letos čas. Je toho ještě víc než kdy předtím. A co já na to? Dokud zvládám těším se na to. I když mě to vyčerpává, zároveň mi to dobíjí baterky. Mám pocit, že toho tolik neumím, že je toho tolik, co bych měla zkusit a prozkoumat. Naučit se, užít si. Těším se na to.

Co takhle letos přečíst spoustu krásných knih, nějaké i k maturitě, co takhle zajít do divadla? Do dvou divadel? Dobře!
Týdenní výlet do německé rodiny? Beru!
Kino, koncert, příprava na soutěž, napsat konečně článek na blog? Vážně? Mohla bych!

Je smutné, že den má jen 24 hodin a k tomu všemu ztrávím víc jak polovinu dne ve škole. Když kolem mě je tolik inspirace a motivace. A to nejenom tu co kolem šíří zajímavé lidé.

Fůůůž...žháá...krlíjá...

Co je to za zvuky?
To jsem si jen vytvořila klíč a pokusila jsem si tento krásný pocit, tutu motivaci a odhodlání zamknout do srdce a mysli a doufat, že tam zůstane co nejdéle. Čím ji odemknu? No přeci touhle krásnou písní...

Tonny Bennett a Andrea Bocelli
Stranger in Paradise