Červen 2014

Vybal, zabal, otoč se na podpatku a vypadni!

20. června 2014 v 21:33 | Houp |  Tvorba deníková

Vybalit staré fusky z tohoto týdne, vzít o něco větší tašku a zabalit si fusky do ještě většího outdooru, než jsem teď zažila. I když možná taková pidi chata, kde to v noci mrzne a mouchy si dělají piknik na všem a na všech, kdo je nestihnout včas zabít, vyjde asi tak na stejno jako bungalov ve kterém budeme přespávat na plenéru (něco jako školní výlet, je se během toho víc maluje v přírodě než skáče kolem míče).

Vyhodím věci načuchlé krejčovinou, látkami a kreativním duchem z ateliéru samotné Beáty Rajské a nakrmím tím pračku. O ostatní. jako je sušení a žehlení se bude muset postarat šikovná maminka. Stačí totiž už zase jen méně jak čtyřiadvacet hodin a odjedu s papírem, latexem a barvami všech barev a odstínů do přírody.

Ten týden, co dnes skončil, byl jedinečný zážitek. Zjistit jak vůbec v reálu funguje taková módní značka je neocenitelné a k nezaplacení. Na škole vás toho ani tak moc nenaučí. Základní konstrukce, něco málo o látce a základní zásady šití. Na víc vlastně ani není čas. Takže ono škola a realita je pak něco jiného. Najednou, když vidíte tu precizní práci, přesný chod v podniku jako by to byly na vteřinku přesné hodinky na nějakém obrovi, dojde vám, že nestačí jen něco načmárat na papír. Všechno do sebe musí zapadnout.
Ještě štěstí, že Vysočina je tak úžasné místo a hojné na roztomilé lidi. Panuje milá a vřelá atmosféra, tak trochu hodně či méně připomínající babinec. Škoda, že takováhle skvělá atmosféra nepanuje i na šicí dílně u nás ve škole. Tady to ty dámy baví, je to sice kolikrát těžký oříšek, ne každá látka se zachová, tak jak vy chcete, ale nadšení a cit pro řemeslo je vidět na první pohled.

Jediné čeho je mi líto, že teď odjížím a pak až se vrátím si odpočinu jen na pár dní a zase odjedu pryč. Do lázní a ke všemu na čtyři týdny. To nebude už ani outdoor ale peklo. Teď je ale špatné načasování, vrátila jsem se nadšená, zapálená pro věc a ještě víc odhodlaná. K tomu všemu nadšení jsem si navíc odvezla i tašku plnou zbytků látek, ze kterých můžu zkoušet šít i doma. Pokus omyl. Nějak se to naučit musím (tím myslím rozšířit a procvičit si základy ze školy). Jen už vidím, jak po návratu z lázní to nadšení nebude až takto intenzivní.

Někdo kdo se hlásí, že mě k tomu v srpnu inspiruje a nakope? Ono to možná nebude tak těžké, když se na to půjde dobře.

Jinak ještě jedna dobrá věc. Kdysi jsem psala, že výhra druhého místa na soutěži pro mladé módní tvůrce byla lehce hořkosladká, ale když jsem slyšela, že si Beáta myslí, že je to hezká kolekce a vybraný materiál se jí zamlouval, říkám si, že jsem přece jen vážně udělala dobře s touhle kolekcí. Zatím sklízí nejvíc ohlasů. A teď to klidně může znít jako smradlavá samochvála, ale co se týče téhle kytičkové kolekce, tak každá pochvala je potřeba, protože jsem chvílemi byla se sebevědomím dost rozpačitá.

Je to boj, hlavně tedy s psychikou a touhou chtít a doprdele zvednout se. Taková dlouhá trať, kdy občas běžím, občas jdu a občas už se jenom plazím. Jenže to jsem jenom na začátku a torchu panikařím, že už od září si budu říkat třeťák a přitom mám pocit, jak kdybych byla sotva v polovině prváku. Čas letí a je nemilosrdný, přitom stárnutí mi v téhle životě nevadí, ale štve mi, jak si to klidně letí rychlostí Usaina Bolta a já nějak nestíhám, to co bych chtěla. Pak si zas řeknu, že času mám ještě dost...

Jak to pořád každý opakuje, je to boj a hlavně já bojuju sama se sebou. Což je asi nejhorší, zastřelit se jen tak nepozorovaně a vyjít z toho bez ujmy asi nepůjde.

Teď jen abych přežila plenér. Ostatně to by taky mohl být docela hukot.

(Na blogu to zeje tvůrčí prázdnotou. Vzniká díra, která se stále více prohlubuje, ale těžko říct, kdy si tahle blogerka ve větru, co není do větru, najde čas a ty svoje rádoby návrhy zveřejní. Jenže mám tolik věcí pro které jsem nadšená, že na všechno se nedostane i když kdybych byla o něco chytřejší, zvládla bych to. Zatím mám jen líný zadek a hlavu v oblacích.)