To byla jednou takhle jedna Češka, Němka a Francouzka

10. dubna 2014 v 20:49 | Houp |  Tvorba deníková

Obdivuji všechny blogerky a blogery, kteří jsou schopní se svému blogu věnovat častěji než já. A to že jich nebude málo. Já opravdu nechápu, jak to stíháte. Když mám čas, tak nemám náladu a nápady na psaní a když je o čem psát, tak je to protože se něco děje, tím pádem nemám čas a skoro si k tomu počítači ani v klidu nesednu. Jako třeba tenhle týden...

Naše domácnost se proměnila v jeden vtípek. A ten vtípek začínal: Je jedna Česka, Němka a Francouzka. Všechny to jsou stundentky zapojené v jednom projektu, který umožňuje procestovat a navštívit cizí země. Tak jako já v minulém roce Francii. Jenže tentokrát se měla navštívit naše zemička a jelikož naše škola je jaksi podivně podivínská, nenašlo se dost studentů, kteří si k sobě cizince na jeden týden vezmou. Haha, Houp s dalšími spolužačkami byly tak prozíravé, že se rozhodly si k sobě spolu s jedním studentcem z Francie vzít ještě Němku a doufat, že tak navštíví v září Německo.

Vystěhovala jsem se ze svého pokoje a nakvartírovala jsem se do postele k sestře a jelikož píši tento článek, znamená to, že jsme se v posteli nepobily. Studentkám, Elise a Marii, jsem řekla, že mají možnost spát spolu na mé "manželské" posteli, pokud jim to nevadí. Heh, ještě štěstí, že neprotestovaly.

První den byl pořádnej záhul. Začínala jsem bláznit, když jsme měli první večeři a já byla lehce nervózní a mamka pořád mlela, abych jim přeložila tohle a tamto a já jen zoufale úpěla: "Ale já nevím jak se to ksakru řekne!!!"

Pak jsme se lehce zžily a už to bylo mnohem lepší. Úterý strávili u nás na škole a bohužel v rámci projektu jsme všici, bez výjimky jakéhokoliv státu, usínali při prezentováni s powerpointem. Ještě teď se mi z toho chce spát... Po škole jsme si ale řekli, že to uděláme trošku jinak než Frantíci nám a vzali jsme je do města do čajovny. Byla to pro všechny příjemná chvilka a každý mohl mluvit s těmi svými, ale zároveň mezi sebou mluvit anglicky bez jakékoliv křeče.

Středu jsme div nepřežili, protože pochodovat celý den po Praze s anglickým výkladem, navštívit senát a další takový instituce je více než vyčerpávající. A teda podpis od Diensbiera v jeho knížce mi energie moc nedodalo. Večer se ulehlo a padlo... Elisa, německá studentka, se divila, že je tak unavená, když doma chodí spát kolem půlnoci, ale já už díky podobnému výletu do Francie věděla, že tohle člověka dokáže rychle zničit.

Popravdě, čtvrtek si moc nevybavuju, nic extra jsme zas neviděli, ale všem se asi nejvíc líbila návštěva záchrané stanice, kde se všichni rozplývali nad zvířátkama. Měli tam "mněhně". :33

Ovšem pátek... to byla událost. Jako studentky z návrhářství jsme si vymyslely, že jim uděláme módní přehlídku v bývalém dole Mayrau ve Vinařicích u Kladna. Vyhlídly jsme si řetízkovou šatnu, což je veliká studená místnost, aby všem holkám vylezly bradavky. My si ráno zabalili věci a jeli jsme, ale autobus s cizincema lehce ťuknul do jiného auta, takže cizinci měli hezky zkušenost s naším bezpečnostím orgánem, když přijela policie a rozhodla se, že všichni v autobuse jsou svědci nehody... no nechtěla bych jako policajt vypisovat všechna jejich podivná a krkolomná jména.

Shrnu to v kostce. Ten kdo už nějakou tu přehlídku má za sebou, nebo jakékoliv vystupování na veřejnosti ví, že když to všechno začne, nervy a stres se zahodí kamsi do kouta a prostě se jede. Není čas přemýšlet, co je špatně a jestli by to nebylo lepší takhle. Už není čas to vzít zpět. Jede se na ostro! V mém případě se jelo jen v tangáčích a s mýma mini prsama přelepenýma lepenkou, abychom schovaly ony neposlušné bradavky.

Podle anglicky pronesených vět od Elisi a Marie se jim přehlídla líbila ale všichni byli hodně překvapení, když já s pár dalšími "modelkami" jsme šli tak jakože na lehko a přes naše těla byly přehozené šaty spojené z kávových kapslí od firmy Nespresso. Nepřála bych vám vidět, jak vypadaly moje nohy. Šrám, krůpěje krve a potom ten řev, když jsem se šla večer vykoupat. Káva je sice příjemná věc (i když já ji nepiji), ale dělat z kávových kapslí šaty, spojovat je kroužkama a nechat se tím při chůzi pořezat... ehm...

Přiznám se, že tento článek dopisuji po pár dnech, co už cizinci odjeli a moje paměť je už lehce děravá... Taky se udály další a další věci, příště bych vám ráda pověděla o jedné takové soutěži pro mladé módní tvůrce. Jenže to až zase tehdy, až budeš čas, nálada a hvězdy a molekulární prach ve správné poloze... nebo tehdy až nebudu mít rozbitej (opět) počítač.

Říkám vám "dobrou noc" ve všech jazycích světa, ale přeložte si to sami.

Ps: České pivo jim chutnalo.






 


Komentáře

1 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 10. dubna 2014 v 22:52 | Reagovat

Uff. Čas na články - ten bych chtěla mít! Co jsem na vysoké, prostě není. Vysoká sama o sobě by se asi nechala (i když čeština a literatura je vcelku /časově/ náročný obor), ale s prací dohromady prostě na nic není kdy...
Tak jako tak ten projekt je super nápad, u nás na škole jsme měli něco podobného. Je skvělé mít možnost opravdicky "naživo" mluvit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama