Duben 2014

Shooting Fashion stars

26. dubna 2014 v 16:46 | Houp |  Tvorba deníková


... aneb příběh o tom, že když se tam chcete dostat tak se tam dostanete. ... Příběh o velké fashion akci. ...

S notnou dávkou nostalgie jsme vzpomínaly s mojí kamarádko/spolužačkou, jak jsme se loni vydaly do Prahy s tím, že se zkusíme dostat na Shooting Fashion Stars, který měl být na netradičním místě - na Masarykově vlakovém nádraží. Se stále udržující nadějí jsme si udělaly výlet do Prahy, který z Kladna není zrovna jako výlet z Kladna na severní pól. Prostě jen sednete na vlak nebo autobus a tak do třičtvrtě hodinky jste na místě. Koukly jsme se do La Gallery Novesta, kde nás nesmírně sympatická paní seznámila osobně s prací Kateřiny Geislerové. Ono dívat se na tvorbu návrhářů na fotografiích a na netu je trošku něco odlišného, než když si můžete osahat materiál, strukturu a vidět všelijaké detaily, které fotoaparátu uniknou. Ráda bych napsala, že jsme tehdy stály na Masaryčce a sledovaly přehlídky návrhářů Pavla Berkyho, Mirky Horké se Štěpánem Růžičkou, Lucie Králové a Moniky Přikrylové. Nikoliv. Sledovaly jsme to online díky internetovému webu Iconiq.

Letos jsem si řekla, že podobně naivní cestu už nepodnikneme. No což, řekla jsem si, sledovat to online z pohodlný domova není také nejhorší. Je z toho pořád lepší zážitek a atmosféra než z výsledných fotografií. Jenže co se nestalo...

Na ksichtí knize jsem našla odkaz na soutěž o lístky od Zoot a Purabelly. Naverbovala jsem kamarádku, aby to zkusila a kdoví, třeba jedna z nás bude mít štěstí a vyhraje lístky pro nás dvě. Ha. Ha. Ha. Ještě jsme se smály, že by byl docela pech to vyhrát, protože se narychlo dostat do Prahy a hledat Galerii Mánes nebylo v plánu. Jenže...

My když říkáme, že se něco nestane. tak se to pak samozřejmě stane... To už máme odzkoušené. (Jak z té dobré tak i špatné... tak i neutrální ale dosti zvláštní stránky...)

Takže ve čtvrtek jsem obdržela e-mail ve kterém mi zdělovaly, že jsem dva lístky vyhrála a můžu vzít kohokoliv sebou. Volba byla jasná. Takže lístky by byly a jakoby by se jimi otevřely dveře pro další položky, které si musíme zajistit:
  • vhodný outfit
Tato položka se může zdát malicherná, ale pro nás to bylo jaksi symbolické. Jistě už jsme byly na módních přehlídkách. Ba naobak, od dob kdy jsem se stala studentkou módního návrhářství jsem jich viděla několik v rámci Designbloku, taky v rámci Arcolor, dokonce jsme si i sami jako studentky vyzkoušely chodit po mole. Nikoliv jako profíci ale jako nutné zlo pro prezentaci modelů na soutěžích. Dětské přání se stalo už dávno splněným ale zdálo se nám, že tohle je jakýsi mezník. Taková ta správná fashion akce.

To se taky potvrdilo. Ještě na žádné nám nedaly welcome šampáňo. Víte jak... je vám sedmnáct a vnutí vám šampus. Hrůza. (Tenhle fakt berte s nadhledem, smály jsem se tam tomu. Nebudu dělat neviňátko a tvrdit, že alkohol neznám a že jsem si skleničku brala nedobrovolně. Dodalo to atmosféry.)

  • cesta
Naplánovat si cestu byla docela složitá položka. Zařídit se tak, abych stihla napsat písemky ve škole, odjela včas na brigádu, abych se stihla následně doma mohla předělat na člověka a dojet do Prahy. Autobus (skoro privátně jen pro nás, jely jsme cca s dalšíma dvěma lidma), metro, tramvaj, chůze ke Galerii.

  • aby nás pustili do vnitř
Byly tam tři vchody - na lístky, V.I.P, Press... Tak jdeme vchodem na lístky a ochrance říkáme, že si máme vyzvednou lístky na jméno. Prý ať zkusíme jiný vchod. Tak jdeme k V.I.P, protože Press zatarasily jen pro novináře a tam nás pošlou zase zpátky k lístkům. Nakonec nás tam vpustila jedna paní s tím, ať si to užijeme, když jsem soutěžily se Zootem... ve finále ani nechtěla, abychom řekly na jaké jméno jsme to vyhrály. Ještě štěstí, že nejsme podvodníci. Ha.

A byly jsme tam. Se šampáněm v ruce jsme se kochaly tou atmosférou. Dívaly se kolem a zjišťovaly kolik tam známe tváří. Došly jsme k závěru, že na tyto akce už skoro nechodí celebrity ze showbyznysu. Jsou to samé blogerky. Napočítaly jsme jich nespočet. I když já většinu neznala na jakém webu fungují, ale slyšela jsem o nich, viděla je na jiných akcí a tak.

Taky tam byly návrháři jako Petra Ptáčková, Pavel Ivančic... viděla jsem holky z webu blogesrobes.cz v čele s Nikol Moravcovou.

Nakonec se ukázalo, že naše outfity nemohli ani nikoho popudit ale ani uchvátit. To místo bylo plné módní pestrosti, inspirace a nápaditosti.

Programem večera byla retrospektivní přehlídka od Ivany Kaňovské, která zaujala extravagantností a zajímavými prvky z nerezu a zvláště pak helmami. Při té málem stala nehoda, když jedné modelce zradil do nebe sahající podpatek, ale nakonec jako profík vše ustála.

Dále se předvedla speciální přehlídka modelů od studentek (klidně bych napsala od studentů, ale žádní tam nebyli, pokud jsem si všimla správně) z UMPRUMky na téma Identita. To téma mě moc zaujalo, jakožto člověka ale hlavně jako studentku téhož oboru. Práce byly vskutku povedené, různorodé a každý divák si našel svého favorita. Stejně jako já.

Závěrem měla být premiéra nové kolekce od Kateřiny Geislerové. Tam musím říct, že mě více zaujaly předchozí kolekce od této návrhářky, ale i pro totu sezónu bych si tam našla věci, které bych si klidně pořídila. Její pragmatický nositelný přístup k módě mi je hodně blízký.

Nakonec se ukázalo, že závěrem večera bude malé překvapení. Na molo nastoupil chlápek v obleku s buřinkou a tančil. Na stěny pouštěly text: "Slavíme 20 let". To nás dost zarazilo, když Shooting Fashion Stars měl slavit desáté jubileum. V mžiku nám vytřeli zrak, když se ozval error a chlápka vystřídal malej klučina, představující text: "Slavíme 10. let". Všechny to pobavilo a taky uchvátilo, chlapec tančil opravdu skvěle.

Když začala afterparty koupily jsem si dva džusy. Doporučuji nepít grapefruit - byl pěkně hořkej a hnusnej. Řečeno bez obalu. Ten jablečný už nebyl nejhorší. Pak už jsme šly zaplnit naše prázdné žaludky do hříšně nezdravého KFC. Měly jsme dobrou náladu a celý ten večer jsme si užívaly. I když jsme pak málem nestihli, no spíš nenašly spoj domů. Nejdřív nám zmizela zastávka tramvaje před nosem, pak jsme nemohli najít správný výstup z metra na Dejvicích a nakonec najít kde nově staví autobus do Kladna, když Dejvice jsou rozkopané.

Jak to dopadlo? No když teď tady můžu psát tento článek, tak zřejmě dost dobře.
Jsem ráda, že jsme tam byly. Tohle je prostě důkaz, že s dostatkem štěstí a průbojnosti se tam dá prostě dostat. A nemusí jít jenom o takovéhle, jak by někdo řekl "malicherné, povrchní, frivolní" záležitosti. Přiznám se, že mi přijde úsměvné sledovat tenhle napudrovaný svět módy zblízka. Musíte to brát s nadhledem a nekřičet, že vnější stránka člověka je naprosto nepodstatná a že by každý měl sedět doma a řešit matematické problémy nebo zkoumat černé díry ve vesmíru.

Brát všechno příliš vážně, škodí vašemu zdraví a to v jakémkoliv případě.
Nezáleží na tom, jestli je zážitek dobrý nebo špatný, hlavní je aby byl silný.



Od studentky z UMPRUMky


Ivana Kaňovská


Ivana Kaňovská


Ivana Kaňovská


Kateřina Geislerová


Naše velebnost

Další (mnohem kvalitnější a lepší) fotografie na těchto odkazech:
... další dodám, až další objevím...

Malá mňamka v podobě mého dnešního pokusupečení.
Bylo to moc yummy.
Ráda bych nabídla všem jakožto kompenzaci, že sem moc nepřidávám nové články.




Hořkosladké radování

11. dubna 2014 v 15:34 | Houp |  Tvorba deníková

Nejdříve jsem zvažovala napsat hořkosladká výhra, ale nechat se za to naložit do kádě plné berušek, jen kvůli tomu, že bych označila druhé místo jako výhru, mi přijde sebevražedné.

Radujme se... Druhé místo je krásné. Lepší než nic.
Nikdo nečekal, že s tímhle byste se mohli umístit.
Měla vyhrát tahle kolekce. Hm... taky si to myslím.
Je mi to líto.
I nám je to líto.
Zkusíme to jindy.
Ostatní nám to ale pochválili, jen porota nechala vyhrát jinačí...
Co se dá dělat... zkusíme to jindy a jinde, ta půlroční práce přece k něčemu být musela.
Nevěš hlavu, o nic nejde.

Je těžké se radovat z úspěchu, když ostaní smutní, hlasitě nebo jen tak tiše si pod vousi protestují s hlavou skloněnou a vy vlastně děláte to samé. Šlo i o vaší kolekci... Je vám to líto stejně jako ostatním, přitom se v tu stejnou chvíli máte radovat na pódiu a výskat radostí z druhého místa. Krucinál! Vždyť nikdo nečekal, že takhle vaše kolekce by se mohla umístit. Jo... lidi řeknou, že je pěkná, ale umístit se? Ne to ne. Vyhrát druhé místo z dalších dvaceti kolekcí z tradičních materiálů? Nepředstavitelné!

Naděje se vkládaly do dvou jiných kolekcí, do těch, které byly v kategorii netradičních materiálů. Kolekce inspirovaná lidskými smysli se třemi dlouhými šatami a druhá kolekce inspirovaná kavárnou se čtveřicí krátkých šatů. Tolik vydloubaných, umytých a sešlapaných kávových kapslí nespresso co se na to použilo. Tolik práce, úsilí a propíchaných prstů. Vždyť i v písemce z dějin umění jsem místo Kaple sv. Kříže napsala kapsle sv. Kříže. Stane se.

Je těžké se radovat. Tak těžké.

Muchláte v ruce diplom, kde se v pravém dolním rohu blýskne podpis od Lukáše Hejlíka a říkáte si, je to pravda?
Měla jsem takový strach, že se to nezvládne, že se akorát před ostatními ztrapníme. A teď? Přemýšlím, jestli si vůbec někdo všiml, že máme druhé místo? V jednu chvíli se mi hlavou ozve "Vohůůů - Je to doma!" a znenadání se mi v hlavě objeví obraz, jak jsou všichni smutní, že tolik práce nebylo oceněno. Prohry a výhry, tak už to bývá.

Jsem moc pyšná, že jsme to dokázali. Rozhodně mě ani nenapadne tvrdit, že je to nějaká moje výhra. Ba naopak, ta kolekce inspirovaná létem, dívčí módou a holinkami (čtete správně), by se nikdy nezrodila nebýt odborného a výtvarného dohledu mých učitelek, nebýt spolužaček, které na tom spolupracovaly a nebýt holek, které spolu se mnou ty modely odprezentovaly v barevných holinách. Mé díky patří všem. Je to mé první a doufejme, že s takto skvělou pomocí všech, ani ne poslední umístění v podobné soutěži.

Pojďme dál. Radujme se z toho malého úspěchu. První místo je první, ale druhé místo srdce pohladí a žádný úspěch se snad neztratí. Zvláště když ho vypíchnete v životopisu. Hehe. I když třeba větší dojem bychom udělali, kdybychom tam naběhli a odhalili zadky... jo ehm... to se vlastně stalo. I když ty zadky byly zaříznuté tangami a "schované" pod kapslovými šaty, kde mezera mezi jednotlivými kapslemi je cca jeden a půl centimetru. Bradavky schovat pod lepenky. Bacha na to.

Pozn.: Pro všechny kromě mě mám tady vysvětlení - Píši o soutěži Avantgarda, která proběhla 10. dubna v Lysé nad Labem. Ještě pro ty další, co nevědí, oč kráčí - Avantgarda je soutěž pro školy zaměřené na módní tvorbu.

Fotky zřejmě nepřidám, většinou jsou to fotky dost podivný, ne vždycky jsem na nich sama a nechci tady nikoho zveřejňovat proti jeho vůli. Taky si myslím, že ty moje kolekce nejsou zas tak úchvatný, abych se jima "chlubila". I když třeba to ještě zvážím.

Je čas se vzchopit, vzít si z téhle události co nejvíce pozitivního, dát si korbáčik a spokojeně žít zase dál. ...




To byla jednou takhle jedna Češka, Němka a Francouzka

10. dubna 2014 v 20:49 | Houp |  Tvorba deníková

Obdivuji všechny blogerky a blogery, kteří jsou schopní se svému blogu věnovat častěji než já. A to že jich nebude málo. Já opravdu nechápu, jak to stíháte. Když mám čas, tak nemám náladu a nápady na psaní a když je o čem psát, tak je to protože se něco děje, tím pádem nemám čas a skoro si k tomu počítači ani v klidu nesednu. Jako třeba tenhle týden...

Naše domácnost se proměnila v jeden vtípek. A ten vtípek začínal: Je jedna Česka, Němka a Francouzka. Všechny to jsou stundentky zapojené v jednom projektu, který umožňuje procestovat a navštívit cizí země. Tak jako já v minulém roce Francii. Jenže tentokrát se měla navštívit naše zemička a jelikož naše škola je jaksi podivně podivínská, nenašlo se dost studentů, kteří si k sobě cizince na jeden týden vezmou. Haha, Houp s dalšími spolužačkami byly tak prozíravé, že se rozhodly si k sobě spolu s jedním studentcem z Francie vzít ještě Němku a doufat, že tak navštíví v září Německo.

Vystěhovala jsem se ze svého pokoje a nakvartírovala jsem se do postele k sestře a jelikož píši tento článek, znamená to, že jsme se v posteli nepobily. Studentkám, Elise a Marii, jsem řekla, že mají možnost spát spolu na mé "manželské" posteli, pokud jim to nevadí. Heh, ještě štěstí, že neprotestovaly.

První den byl pořádnej záhul. Začínala jsem bláznit, když jsme měli první večeři a já byla lehce nervózní a mamka pořád mlela, abych jim přeložila tohle a tamto a já jen zoufale úpěla: "Ale já nevím jak se to ksakru řekne!!!"

Pak jsme se lehce zžily a už to bylo mnohem lepší. Úterý strávili u nás na škole a bohužel v rámci projektu jsme všici, bez výjimky jakéhokoliv státu, usínali při prezentováni s powerpointem. Ještě teď se mi z toho chce spát... Po škole jsme si ale řekli, že to uděláme trošku jinak než Frantíci nám a vzali jsme je do města do čajovny. Byla to pro všechny příjemná chvilka a každý mohl mluvit s těmi svými, ale zároveň mezi sebou mluvit anglicky bez jakékoliv křeče.

Středu jsme div nepřežili, protože pochodovat celý den po Praze s anglickým výkladem, navštívit senát a další takový instituce je více než vyčerpávající. A teda podpis od Diensbiera v jeho knížce mi energie moc nedodalo. Večer se ulehlo a padlo... Elisa, německá studentka, se divila, že je tak unavená, když doma chodí spát kolem půlnoci, ale já už díky podobnému výletu do Francie věděla, že tohle člověka dokáže rychle zničit.

Popravdě, čtvrtek si moc nevybavuju, nic extra jsme zas neviděli, ale všem se asi nejvíc líbila návštěva záchrané stanice, kde se všichni rozplývali nad zvířátkama. Měli tam "mněhně". :33

Ovšem pátek... to byla událost. Jako studentky z návrhářství jsme si vymyslely, že jim uděláme módní přehlídku v bývalém dole Mayrau ve Vinařicích u Kladna. Vyhlídly jsme si řetízkovou šatnu, což je veliká studená místnost, aby všem holkám vylezly bradavky. My si ráno zabalili věci a jeli jsme, ale autobus s cizincema lehce ťuknul do jiného auta, takže cizinci měli hezky zkušenost s naším bezpečnostím orgánem, když přijela policie a rozhodla se, že všichni v autobuse jsou svědci nehody... no nechtěla bych jako policajt vypisovat všechna jejich podivná a krkolomná jména.

Shrnu to v kostce. Ten kdo už nějakou tu přehlídku má za sebou, nebo jakékoliv vystupování na veřejnosti ví, že když to všechno začne, nervy a stres se zahodí kamsi do kouta a prostě se jede. Není čas přemýšlet, co je špatně a jestli by to nebylo lepší takhle. Už není čas to vzít zpět. Jede se na ostro! V mém případě se jelo jen v tangáčích a s mýma mini prsama přelepenýma lepenkou, abychom schovaly ony neposlušné bradavky.

Podle anglicky pronesených vět od Elisi a Marie se jim přehlídla líbila ale všichni byli hodně překvapení, když já s pár dalšími "modelkami" jsme šli tak jakože na lehko a přes naše těla byly přehozené šaty spojené z kávových kapslí od firmy Nespresso. Nepřála bych vám vidět, jak vypadaly moje nohy. Šrám, krůpěje krve a potom ten řev, když jsem se šla večer vykoupat. Káva je sice příjemná věc (i když já ji nepiji), ale dělat z kávových kapslí šaty, spojovat je kroužkama a nechat se tím při chůzi pořezat... ehm...

Přiznám se, že tento článek dopisuji po pár dnech, co už cizinci odjeli a moje paměť je už lehce děravá... Taky se udály další a další věci, příště bych vám ráda pověděla o jedné takové soutěži pro mladé módní tvůrce. Jenže to až zase tehdy, až budeš čas, nálada a hvězdy a molekulární prach ve správné poloze... nebo tehdy až nebudu mít rozbitej (opět) počítač.

Říkám vám "dobrou noc" ve všech jazycích světa, ale přeložte si to sami.

Ps: České pivo jim chutnalo.