Únor 2014

Nejsme děti ze stanice Zoo

22. února 2014 v 18:09 | Houp |  Tvorba deníková

Já osobně jsem četla knihu My děti ze stanice Zoo na základní škole. Zanechala ve mě emoce a jak mi jednou řekla jedna zrzavá slečna - nezáleží na tom, jestli je zážitek dobrý nebo špatný, hlavně když je silný. A je pravdou, že zážitek z této knihy byl silný.

V Německu jsem obhlédla do svých sedmnácti let pouze pohraničí a Drážďany. Po čtvrtku s datem dvacátého února přibyl i Berlín, hlavní město. Skoro šestihodinová cesta byla únavná. Věřte mi, že se spí vážně špatně, když část osazenstva autobusu zpívá pod vlivem alkoholu.

Názory na Berlín od mých známých byly vesměs kladné. Zněla přirovnání jako multikulturní, novodobé, zajímavé... I jsem slyšela, že je vážně veliké, ale teda že ulice bude široká ( .----------------. ) asi tak jako čtyři ulice u nás v Česku, to jsem nečekala. Připadala jsem si takhle maličká ( .-. ).

Vážně trefné bylo, když se ze zadku autobusu ozvalo, že to tam je jak v Pátém elementu. Už jen zbývaly létající taxíky. Nějaké kongresové centrum vypadalo jako vesmírná loď - nikoliv z 21. století, ale takový ten futurismus z dob před dvaceti třiceti lety.

Málem jsme prochodili boty. Jen chcete ujít odněkud někam, jdete neuvěřitelně dlouho, čicháte pach spálené gumy a asfaltu. Mísí se tam historie s novodobou érou. Zvláště silný moment pro mě byl, když jsem se dívala z metra ven a viděla jsem kostel, kterému chyběla část veže po bombardování Berlína a hned vedle stály nově vystavené výškové budovy. Jen malá špetka historie, která tam zbyla.

Procházela jsem se po vyznačené části, kde stála sáhodlouhá berlínská zeď a jen stěží jsem si dokázala představit, jaké to muselo být.

Dalším silným momentem bylo, když jsme nasedli na metro a jeli ze stanice Heerstrasse na stanici Zoologischer Garten, kde se právě odehrával příběh, který prožívala hrdinka My děti ze stanice Zoo. Čekala jsem temné místo, ale byla jsem překvapena. Je to tam sice veliké, hektické, živé, ale teda jsou některé pražské zastávky metra, kde bych se bála víc. Zdi tam zdobí zoomorfní náměty a pokud si to nepletu to druhé nástupiště s jinou zastávkou metra, kterou jsem v Berlíně prošla, tak byla svítivě žlutá a cítila jsem se jako bych vlezla do smajlíku.

Tady přesně sedí to, co mi povídala nejmenovaná zrzavá slečna. Z Berlína mám silný zážitek, ač nevím jestli je víc kladný nebo záporný. Je prostě silný. To město je jiné, než jaké jsem kdy navštívila. Tak moc se liší od historické malebné části Prahy, od krásné zelené pohodové Francie a dokonce je i dost odlišné od Drážďan, které byly vybombardovány taktéž.

Fotografie byly pořizovány rychle, když jsem různě běhali po městě a hledali kam vůbec máme jít. Cílem měla být Nová národní galerie, kde jsme měli možnost si prohlédnout expozice. Ani nejsem žádná fotografka, jen mačkám spoušť a čekám, co z toho vyleze. Nakonec proč bych se nepodělila o pohled, jakým jsem já viděla hlavní město Německa.


* Označení, kudy vedla berlínská zeď *


* Zbytky panelů z berlínské zdi *


* Památník holocaustu *


* Braniborská brána - pohled zezadu *


* Jedna z mnoha výškových budov *

********************




Jak můžu být lesba a přitom vyhulit celý regiment?

16. února 2014 v 13:10 | Houp |  Tvorba deníková

Tak tohle je fráze, která zazněla na premiéře divadelní frašky o Marii Antoinettě, následována ještě větou, že by bulvár mohl dávat alespoň logiku.

Nejdřív jsem si myslela, že o tom psát nebudu, ale nakonec mě doslova pohltil tento zdárně začínající měsíc, který bude mnou označen jako měsíc divadelní. Abych to uvedla i s vysvětlením - na začátku února jsem shlédla muzikálové představení Zorro v pražském divadle Hybernia, včera jsem seděla v druhé řadě na první divadelní premiéře v mém životě, tuto středu bych měla zasednout spolu se školou na představení Podivný případ se psem a ke konci února si nechat vychutnat hru Vinnetou v titulních rolí s Vojtou Kotkem a Jakubem Prachařem.

Tři představení z těchto čtyř únorových se odehrávají v Městském divadle Kladno, ke kterému to mám, co by papírovou vlaštovkou dohodil. A díky ceně studentských lístků to není ani drahá záležitost, rozhodně ne taková, že bych se zdráhala ji za kulturní zážitek zaplatit.

A víte jak já chodím domů z divadla? Tedy alespoň jak jsem došla s mojí kamarádkou z právě oné premiéry frašky o poslední francouzské královně? Nejdřív jsme se sešly asi hodinu před začátkem a osladily si život výbornou horkou čokoládou v divadelní kavárně a když představení skončilo v deset hodin a my měly úsměv na tvářích zatvrdlý jako sádrový odlitek, rozhodly jsme se zasednout a vychutnat si soukromou after-divadelní-party, která se nad pitím a s živou konverzací ve vzduchu táhla až do půl druhé do rána. Nebolet nás oči a nemuset už domů, možná tam sedíme do teď a opakujeme nadšeně fráze a scény z představení. Protože jsou větrné mlýny jenom dekorativní nebo mají nějakou funkci? Taky přece to že tady proběhla ovce si zaslouží v rozhovoru poznámku, no ne?
Titulní roly, kterou ztvárnila Pavlína Štorková, jsme vychválily do nebes, protože v první polovině se směje celé divadlo a v druhé půlce jste přikováni do sedadel, kdy vás ohromuje její herecký koncert. Bylo úchvatné, jak ztvárnila veškéré její stránky, vlastnosti, tu rozpolcenost a kontrast, kdy z drobné herečky vyjde v nejednu chvíli neuvěřitelný vztek, křik a frustrace, když se Marie Tonička propadá do nejčernějších hlubin své mysli.

Upřímně vám tady napíšu, že přemýšlím o tom, že si na toto představení zajdu znovu.

Kamarádka pronesla, že jsem asi vážně maniak a asi s ní musím souhlasit, když v současném repertoáru, které má naše městské divadlo Kladno, jsem vyjma jedné hry viděla vše (tedy uvidím po těch dvou představení, která mě čekají). Ať už to byl Miláček od Maupassanta, Letní byt od Goldoniho, Zdravý nemocný od Moliéra, teď Antoinetta od Davida Adjmi a za pár dní Podivný případ se psem od Simona Stephense podle románu Marka Haddona a Vinnetou od Petra Kolečka.

(Všechny informace jsem brala z toho, co vím nebo případně z oficiálních stránek městského divadla Kladno)

*************************************************************
Klauzurní práce z výtvarné části mám už za sebou. Známkově to dopadlo na výbornou, pocitově se s tím musím vyrovnat. Je to zase krok kupředu, protože se opět poučím z chyb a rad a snad si budu moc příští rok říct, že můžu být na něco pyšná. Já si vylosovala téma místo. Bylo mezi takovými tématy jako hra, stroj, zvuk hluku, velká žranice, mikro/makro a podobně... Takže jsem měla docela štěstí, ale ve výsledku jsem se měla spíše zkusit dostat na jádro pudla a práci trošku zjednodušit. No co - poučení pro příště. Druhá část klauzurních prací mě čeká až v červnu, takže na chvíli mám klid.

Teď v úterý jedeme se školou do Brna na mezinárodní veletrh Styl&Kabo, který se zabývá módou, obuví a koženým zbožím. Nikdy jsem tam nebyla, i když jsem o tom už několikrát slyšela. Jsem zvědavá. Následně ve středu jdeme do toho divadla na Podivný případ se psem a ve čtvrtek nás čeká dlouhá cesta od nevidim do nevidim (od půlnoci do půlnoci) do Berlína. Tam nás učitelka zavede na výstavu moderního a současného umění, tak snad pak vám o tom budu moc poklábosit, když už se sem na blog nedostanu tak jak bych si přála.

Pokud máte otázku, jestli se ve škole vůbec učíme, tak ne! Učení je u nás na škole sprosté slovo - stejně jako toaleťák.

Žijte blaženě a jezte koláče!





Po.kroky

1. února 2014 v 13:54 | Houp |  Tvorba návrhářská


Zafoukal vítr, do země se vsákla dešťová voda a napadl sníh a je po prvním pololetí. Psát fráze, že to pro mě uteklo rychle jak voda, že mám pocit, jakoby se pololetí scvrklo asi tak dva měsíce... no možná nám ušetřím čas. Chtěla bych udělat retrospektivu svých pokroků. Toho, kam jsem se posunula od doby, kdy jsem si v deváté třídě podala příhlášku na nový obor u nás ve městě, modelářství a návrhářství oděvů. Ohlédnout se zpátky a vidět, kam jsem se posunula, abych mohla najít to dobré, to čemu se mám vyvarovat a především co zlepšit do budoucna, protože věřte mi... přede mnou je ještě dlouhá pouť po vyprahlých saharských pustinách.