Leden 2014

Foceno ve Francii

27. ledna 2014 v 16:54 | Houp |  Tvorba deníková

Už sice uběhlo pár měsíců od doby, kdy se tady objevila slova týkající se mé cesty do Francie, do oblasti Burgundska, kde jsem spolu s dalšími studenty z naší české školy a se studenty z Německa a Polska osídlovali domácnosti ve městě Beaune. Zafoukal vítr, napršelo, nasněžilo a já se teprve teď dostávám k tomu dát sem nějaké fotografie. Ne všechny jsou focené mnou, ale není to odnikud stažené, je to pořízeno naší cestovní školní skupinkou.

Francouzský venkov je úžasný. Zvláště, když se pokryje sněhovou pokrývkou - to je teprve něco. V každém menším městě najdete většinou Notre-Dame, kterým se můžete pokochat. Skrytá, tajemná zakoutí nikdy neomrzí. Na jistých místech bych se nebála vytáhnout kameru a natočit pohádku nebo něco ve stylu Narnie - místní okolí je inspirující. Oku lahodící.

Záběry by to měly být z města Beaune, Dijonu a Savigny. A úplně na konci takový bonus ve formě mojí fotografie ve francouzském studentském kuchařském oděvu.




Nejkrásnější dárky.

11. ledna 2014 v 12:53 | Houp |  Tvorba deníková

Když má člověk narozeniny v prosinci, kolikrát se stane, že dostanete dárky k narozeninám v podobném termínu, jako by se měly rozbalovat dárky pod stromkem. Já mám sice narozeniny hnedle z kraje, ale i tak ty dárky pak beru tak nějak dohromady. A z těch letošních jsem měla neskutečně velkou radost!

O jednom skvělém dárku k narozeninám jsem už psala. Byl to ten úžasný dort, který pro mě upekla kamarádka. Jenže se už neví, že o týden později jsem od druhé kamarádky dostala upečený koláč s pečenou čokoládu. To je propo, můj jeden z nejmilejších dortíčků, které mohou v cukrárně mít. Kolikrát tam chodím šmírovat, jestli ho náhodou ten den nemají. Z obou dortů jsem byla nadšená. Máma se smála, že o mně už každý ví, že jídlo miluji, zvláště sladké a tak co by mi měl člověka dávat, než z lásky upečenou sladkost. Oba se snědli během chvíle.


Pohádkový dárkem od mé rodiny (ehm - od Ježíška) byla něco jako módní bible. Bichle o módě - MÓDA, obrazové dějiny oblékání a stylu. Máma s bráchou to prý viděli v televizi a tak si řekli, že by se mi to mohlo hodit. A taky že jo. Nejenže jsem z té knížky už hledala informace o Paulu Poiretovi do hodiny návrhářství, ale prohlížím si obrázky, čtu zajímavé informace a vrním si k tomu blahem. Možná neodolám a jednou budu chtít kolem sebe shromažďovat takovéto knihy. Pro studentku jako jsem já, se nikdy neztratí.


(Plus mnou chtěné pastelky Progresso)

Kolem sebe mám jen pár kamarádek, kterým věřím a držím si je při těle. Radši tři dobré skvělé kamarádky, než tucet a úplně k ničemu. Přiznám se, že za ně musím pořád děkovat, protože se díky nim držím nad vodou, směji se s nimi a rozumím si s každou v něčem jiném... Jejich dárky mě úplně dojali. Staly se výtahem do sedmého nebe. Jsem nadšená za termo hrnek ve stylu Rolling Stones! Start me up! Sice je to ten typ do kterého si mohu dát svůj vlastní obrázek, ale tenhle vzor se mi líbí. Hned má hrnek jiný grády.

A včera jsem v restauraci obdržela malou krabičku, která ukrývala dva stočené lístky na premiéru do našeho mětstkého divadla v Kladně na premiéru hry Marie Antoinetta. Vypadá to, že se dočkám své první premiéry v životě a to hned ve druhé řadě. Doufám, že to klapne a vyjde to.

Včerejší večer mi hodně pomohl.

Jo a Houp si teď oblíbila nový účes. Dva roztomilé drdůlky po stranách hlavy. Přiznám se, že udělat dva stejné je vážně mistrovská práce. Jsem zvědavá za jak dlouho mě tahle mánie přejde, ale zatím mi to vyhovuje. I když je to mírně infantilní záležitost.



V boji s můrou.

8. ledna 2014 v 20:11 | Houp |  Tvorba myšlenková

Nečtětě to. Tento článek byl použit jako léčebný proces blogerky samozvané Houp.

Tak ráda bych použila slova plná optimismu, krásných vyhlídek, ale odevšud na mě leze úzkost. Mezi lidma to ještě jde, ale jakmile jsem sama jakobych přepla na autopilota. Nebo rovnou celý systém vypnula. Nejhorší je to v noci. Hlavou se mi rojí tolik myšlenek, že ačkoliv mi přes den oči neustále klimbají, tak výsledek je takový, že v posteli sebou škubu jak posedlá. Na břiše to nejde, pak mám dilema na jakém boku a na zádech si připadám jak v hrobě. Tak se cítit nechci.

Když už jsem zoufalá, tak usnu. Konečně.
Jen kdyby se dostavil plující obláček a donesl mě do sladkého příjemného světa snů. Nikoliv do toho tak zmateného, že po ránu ani nevím co je pravda a co ne. Motá se páté přes deváté. To že tam zamotám zážitky z minulosti, sny do budocnosti, lidi z filmů i z ulic, situace zcela pravdivé či naprosto nesmyslné... Ráno se budím naprosto neodpočatá. Ještě tak hodinu jen šoupu svým tělem, jak je nutné, zcela automaticky, bez života. Při dnešní cestě na autobusovou zastávku jsem málem srazila tři lidi.

Řekla bych, že to celé má nějaké důvody, nějaký prvopočátek, který bych měla odstranit, ale já nevím co to je. Jestli to je, že jsem příliš ze všeho vystresovaná, že se to na mě všechno valí, protože jsem unavená, nebo protože jsem příliš přespalá? Mám se víc hýbat nebo naopak se pokusit si odpočinout. Jenomže nějak nedokážu vypnout hlavu. Asi bych už potřebovala, aby se udělalo ještě o něco lepší počasí, já konečně vytáhla kolečkové brusle a místo lámání si hlavy, bych provětrala velký sedací sval.

Tipy v boji proti nočním můrám nebo snům, které mě vyčerpávají?
Pokud mi někdo navrhne zkusit mozek před spaním vypnout, moc mi to nevychází. Počítání oveček, žiraf nebo kdejaké si veteše po chvíli vzdávám, protože jsem stejně už dávno unášena vtíravými myšlenkami na ho... Heh.

Jednou jsem slyšela, že když má člověk v noci noční můru je dobré si přetočit deku na druhou stranu a zkusit spát dál. Že to prý nějak pomůže. Máte nějaké rady pro nebohou nevyspalou Houp?

Nejhorší je, že svým největším nepřítelem jsem si já sama. Stihomam, paranoa, nedůvěra. Asi bych měla omezit filmy, knížky a podobné tomu. Možná i styk s lidmi, abych chvíli neviděla to, jak si jsou lidi schopní lhát do očí, ubližovat si. Jde jen o to vyhrabat v hlouby "houpovského" srdce ten zakopaný poklad naděje a optimismu, který byl moderní civilizací hluboku zakopán.

Ach... úplně cítím ten osvobozující pocit, který mě obklopuje, jakmile mačkám tlačítka krabičky, u které vlastně ani nechápu jak funguje. (Někdo se prostě jako technický typ nenarodí.)

Pouštím si písničky kapely Zrní, snažím se si vybavit veselé vzpomínky, něco na co se můžu těšit v dohledné době a pomáhá to. Nádech a výdech.
Možná... nezakřikněme to, ale možná jsem samoléčitelka. Nacházím si lék na svou mysl. Chce to ještě víc snahy, vytrvat a bojovat. Hledám se, ne, ne, lepší termín by zněl: znovuobjevuji se. Jsem to já. Stále já. Jen nabalená pod tunou kabátů, které na mě naházel kdokoliv kdo prošel. Chtělo by to brnění. A nejenom to způsobené brňavkou.

Ps: Potřebovala bych jedno velké, dlouhé, intenzivní a pokud možno svalnaté, hřejivé, velkorysé objetí. Nenabízí se někdo?