Prosinec 2013

Přidaly jsme ruku k dílu.

28. prosince 2013 v 17:33 | Houp |  Tvorba rukodělná

Lidská populace na naší planetce neuvěřitelně stoupá a tak je až s podivem, jak to všichni ti co rozdávají dárky po světě mohou stíhat. Shválně říkám "všichni ti", protože to bychom tady taky takhle mohli polemizovat hodiny a hodiny o tom, kdo uznává jakého nosiče dárků. Jasné je, že v České republice má Ježíšek nakvap, když přece ten český národ je znám pro své poctivé, hodné a vždy na druhé myslící obyvatele.

Nosičovi dárků rozhodně pomůže, když se člověk pustí do výroby dárku sám. Když přiloží ruku k dílu... A tak jsme s mámou přidaly.

Moje maminka zasedla k šicímu stroji, popadla látky, nitě, bavlnky a pustila se do výroby andílků. Je na tom vidět snaha a radost z něčeho dělání. Sama vím, že taková látková ozdoba skvěle vypadá ve spojení s přírodním materiálem, takže andílek zavěšený na něčem dřevěném rozhodně vynikne. Sobě vzájemně si podobných ale zároveň od sebe dost odlišných andělů vzniklo asi přes třicet.

Já sama jsem vymyslela dárek pro mou kamarádku. Moc dobře vím, že jí se kosmetikou a šperky nezavděčím. Hlavou mi ale blesklo, že taková fanouškovská taška by nemusela urazit. Koupila jsem obyčejnou látkovou tašku, modré barvivo, které se mělo co nejvíce podobat TARDISOVĚ modré. Pracně jsem si vystříhala šablonky a na přední díl jsem nanesla barvou text: Who? Doctor Who! a z druhé strany vykukuje logo seriálu Doctor Who. Byl
Uvidíme, jak se zalíbí při předání.
Výrobky nejsou žádné profesionální, ale určitě s láskou dělané.

Andílci


Přední díl


Zadní díl


* * * * *


Slušností je popřát.

21. prosince 2013 v 16:44 | Houp |  Tvorba deníková

Už jen párkrát spadnou oční víčka a pošlou nás do světa snů a pak nastane ten tolik kýžený den v roce. Pro někoho to jsou dny hysterie a stresů, pro někoho pohádková atmosféra a pro jiné zas jen způsob, jak si rozmazleně nahrabat další kopu věcí.

Ať už je to tak či tak pro toho či onoho, je slušností popřát tyto svátky, co nejpohodovějšími, klidnými a šťastnými.

Nejradši bych ještě před tímto dnem napsala i jiné články, které už chystám, jenže to by počítač musel šlapat tak jak má. Doufám, že dostane nějaké nové dobré kecky, abych už tento problém nemusela řešit. Dost to totiž od psaní článků odrazuje.

Umazaná od mouky, napucnutá od uždibování cukroví, plná očekávání na pohádkové příběhy v televizi, na klid a mír a trhání balícího papíru.

Zapějme si nějakou tu českou koledu, krákorajíc hůře jak ty vrány poletující kolem krmítka.

Doufejme, že ani letos nám Santa neodnese Ježíška a že pohotost všichni vezmeme velkým obloukem.

Zavzpomínejte na krásy i strasti tohoto roku, který už končí. Poučme se ze všechno z čeho jde, urovnejme si priority, sny a cíle, zamysleme se nad tím, co v našich životech je nejkrásnější.

Do roku 2014 všem blogerům přeji mnoho skvělých článků a ještě více blahem vrnící čtenáře. Ostatním lidem na planetce přeji, aby našli to co hledají, také mnoho neobyčejných chvil, dobré přátele, více než jen kvalitně šlapající zdraví a mysl.



Možná dříve, možná později, ale do dalších řadků zveřejních na blogu chystám slibované fotografie z Francie, své výtvory, návrhy a snad i nějaké ty myšlenky. Ráda bych zrekapitulovala odkud kam jsem do nynější doby došla. Ať už ve čmárání oděvů, ledabilém čmarikání po papírů, psaní, blogování... kdo ví o čem všem.

Ps: Právě mi hrají Led zeppelini!
2. Ps: Fotografie na přáníčku je focena v Drážďanech o vánoční trhy z minulého roku.




Až na kost.

13. prosince 2013 v 13:12 | Houp |  Tvorba výtvarná

Počátek figurální kresby by měl začínat zřejmě od samého jádra postavy - kostry.
Takže ve škole to do dnešních dní byla samá tvrdá, mineralizovaná struktura sloužící jako mechanická ochrana vnitřních orgánů. (Díky tetičko Wiki)
Upřímně ta školní kostra je tak nechutná, že se na ni bojíme sahat i násadou od koštěte. Nechápu, čím se jim to povedlo ulepit, ale je to humus.

Každopádně zvládla jsem nakreslit jednu kresbu lebky. Jednou jsem si ji vytečkovala, což pro neznalé je technika za použití tuše a dělání teček perkem. Do upadnutí do mdlob.

Měla bych dodělat ještě kresbu kostry horní končetiny, ale nebyl na to čas. Spíše jsem se věnovala vytváření kolekcí.

Zveřejním jenom dvě fotky a to pouze těch lebek. Protože kostra není hotová a kresba mojí ruky dopadla tak, že ručka je bez kloubu. Ale já tu ruku mám vážně hypermobilní!

Zkusím si ji nakreslit třeba znovu o vánoční prázdniny. Celkově bych měla hodně kreslit, když budu mít volno.

S kresbou jsem docela spokojená, už jen protože to byl boj. Opravdu krutý boj. A když říkám krutý boj, myslím ti mnoho přetržených nervů, vyřvané hlasivky a málem rozbitý nábytek. (Opět další článek ve kterém zmiňuji své špatné nervy - asi bych to měla začít léčit. Nebo zažít zhluboka dýchat)
Tečkovaná lebka by mohla být mnohem lepší, ale chyba je především ve tvaru. Já osobně si chválím otvory pro oči a nos.

K dokonalosti to má daleko, ale bojový výcvik nebyl ještě zdárně ukončen. Heya!




Učíme se abecedu.

11. prosince 2013 v 16:32 | Houp |  Tvorba deníková

"Od andulky po žížalu,
hrajeme si s písmenky.
Projedeme abecedou,
připravte si jízdenky!"

Znělka z naučného pořadu pro děti, kde jsme se jako malí učili písmenka. (Tedy někteří z nás)

* * * * *

Jakoby se pro mě opakovala minulost. Jakoby tento song přesně odpovídal mé momentální životní etapě.

A ano.
Je to pěkně nakažlivý. Broukám si to tady už asi hodinu.

* * * * *

Ve druhém ročníku nám v rozvrhu přibylo krom navrhování a figurální kresby, taky předmět zvaný jako základy písma. Prachsprostá kaligrafie. Takže písmenka, písmenka a zase ta písmenka. Dosud jsme brali jenom teorii, tedy klasifikaci písma. Od statických, dynamických až po ta lineární.

Jenže dnes nadešel čas, kdy přišlo na řadu kaligrafické pero, inkoust a papír.
Bože.
První třída, kdy jsme se učili jednotlivá písmena byla oproti tomu lahoda. S tím kryplovským perem mi to vůbec nejde. Navíc prý nesmíme mít nahnutý papír a musíme dělat naprosto kolmé tahy. Haha. Dovolte, abych se zasmála.
Ke všemu mě zradila ruka, takže se klepala jakoby měla mořskou nemoc a já nebyla s to schopná udělat rovnou čáru s dobrým zakřivením koncovek.

Ve třídě to vypadalo jako v první třídě, kdy každý volal pyšně na paní učitelku, když se mu povedlo nějaké písmenko. Jen kdyby nám všem nebylo víc jak šestnáct...

Já vím. Já vím.
Ta neschopnost asi nebude perem, ale mnou.
Ne asi. Ale určitě.
Každopádně nebyla jsem jediná kdo se s tím pere, takže myslím, že sice první bitvy budeme prohrávat hned v prvních linií, ale že časem... snad... se to zlepší. Doufejme.

Jakobych teď slyšela mou mámu: "Ale Kájo, žádný učený z nebe nespadl."

Přesto mám pocit, jako bych byla znovu v první třídě.
To nekonečné přepisování jednoho písmenka, než se konečně povede.
Jestli je někdo z vás psycholog, či jiný doktor, pro lásku, buďte tak hodní a předepište mi léky na nervy. Vděčnost bude nesmírná.

Ještě jednu takovou frázi pronesu o tom, že trpělivost růže přináší, takže už se kurnik nemůžu dočkat, až budu psát jako... jako ten co umí výborně ovládat kaligrafické umění.
To zní logicky.

Ps: Ten kdo si hned najde na youtube písničku "Od andulky po žížalu" má mé sympatie
a taky slíbenou jednu pilulku na nervy a šílenou hlavu.




Inspirováno revolucí.

8. prosince 2013 v 19:03 | Houp |  Tvorba návrhářská

Sice máme navrhování ve škole zatím jenom jednou týdně, ale i tak už máme co dělat.
Postupem roku budeme vypracovávat vždy cca 9 návrhů na jedno z témat, které budeme mít k dispozici na výběr ke klauzurním pracím. Letos budeme muset vytvořit buď šaty, kalhoty nebo dámskou halenku.
Momentálně finishujeme s inspirací z historického období.

Já si vybrala revoluční období z Francie. Převážně jsem čerpala z oděvu revolucionářů, kteří mnohdy vypadali jako divoši. Neměli boty, často rozhalené košile s pantalony (druh kalhot), vesty v národních barvách... Jejich znakem byla kokarda - růžice a často nosili karmaňolu, jakožto krátký kabátek s kovovými knoflíky. Hlavu kolikrát zdobila frygická čapka.

Snažila jsem se vyhnout, aby oděv nevypadal jako scénický kostým do divadla, případně do nějakého dobového filmu.
Lze v celé kolekci najít inspiraci volnějšími střihy, barevností, revolucionářskými znaky jako kokardou a kovovými knoflíky, ale v podstatě jsem se snažila vyhnout jakési dobové přesnosti.

Abych kolekci trošku ozvláštila, chtěla jsem zapojit i jiné prvky a dá se říct, že jsem si vybrala něco jako revoluci v odívání. Jedny kalhoty mají naznačovat přelom, kdy ženy vyměnily sukně za kalhoty. Šňůrky na šatech zas mají znázorňovat revoluční dobu, kdy byl ženám odendán svazující korzet a na poslední šaty mám úmysl naznačit, kdy se klasická sukně zkrátila do minimálních rozměrů.

Úkol už mám defacto splněn.
Měla jsem udělat tři halenky. Troje kalhoty a želbohu i troje šaty, ale ty třetí nemám stále vymyšlené.
Čekám na spasení.

Ráda bych se pochlubila mnohem lepšími návrhy a lepším zpracováním, ale pokroky dělám jen lehoučké a zatím žádná mistrovská díla nečekejte. Přesto jsem s touto menší kolekcí spokojená, jelikož už na sobě vidím pokrok v tom, že jsem schopná vymyslet více oděvů na jedno téma a více si s tím pohrávat, kombinovat a vymýšlet nové možnosti.

Někdy na přelomu roku bych chtěla vytvořit článek obsahující takové ohlédnutí, kam jsem se co se týče navrhování dostala. Od těch dětských prvotních obrázků až po ty dnešní, kdy už přemýšlím nad každým detailem, představuji si střihy a kolikrát i materiál (ač s tím je vždycky problém).

Snad se budou aspoň trochu líbit.
(Nejradši bych každému zvlášť jednotlivé modely popsala, abyste viděli co jsem zamýšlela, ale to by bylo na dlouho.)
A snad vám je blog vůbec ukáže.



Když se pečou dárky.

3. prosince 2013 v 17:18 | Houp |  Tvorba deníková

To snad ani nemůžu popisovat, to prostě musíte vidět.

Když kamarádka držela na autobusové zastávce hned po ránu krabici a varovala mě, že se to nesmí rozbít, že to vyráběla celý víkend, napadlo mě, co asi jenom mohla vyrábět? Ale teda přála bych vám vidět můj překvapený výraz v obličeji, když jsem tam spatřila, to co jsem spatřila v útrobách pěkně nazdobené krabice od bot.

Nejenže ten dort vypadal vážně lahodně - trochu taková kalorická bomba. S Nutellkou, Kitkat, čokoládovým krémem z francouzských sušenek, lentilky a tak...

Pro mě bylo největším, nejmilejším překvapením, že o tomhle dortu jsme se kdysi bavily. Obdobnou fotku jsme viděly na internetových sociálních stránkách a smály jsme se, že si to spolu někdy upeče. A hle!
Ona to upekla sama a pro mě.
Kdo by nebyl nadšený.
(Vyjma toho, kdo trpí cukrovkou a nebo nesnáší sladké.)

Podle mého hodnocení se dort povedl. Někteří, kteří mohli ochutnat, říkali, že je to moc sladké a někdo, že korpus je trochu suchý, ale já beru v potaz to, že to byl její první dort, který pekla a taky, že tam jsou samé dobré věci a pekla to s láskou pro mě. Teda předpokládám.

Pokochejte se pohledem na fotku dortu, ze kterého už jsou skoro jenom drobky.

A můžu jenom dosvědčit, že sedmnáctiny jsou vážně sladké...
Kdo by se taky nedivil, když mi dají bonboniéry a pak ještě upečou dortíkovou bombu.
Vítejte nová kila v předvánočním předstihu.




Tok myšlenek jedné nervózní mysli.

1. prosince 2013 v 10:55 | Houp |  Tvorba deníková

Tak fajn.
Najít si chvíli klidu a napsat třeba zas nějaký rozumný článek.
Pokusit se o to alespoň. Ale myslím, že při mém štěstí a při dnešním stavu blogu, se mi opět článek buď neuloží a nebo zveřejní až za úctyhodných několik hodin. Takže si řikám, jestli má vůbec cenu psát něco normálního, když to tady stejně všechno blbne.
A já jsem starej nervák, takže nějaké to píp, píp, píp není vyloučené.

Jenže abych něco napsala to bych musela mít chvilku klidu. Jenže tady je to samý... šup sem. A tam taky.
To asi bude tím, že dnes je první advent a přijedou k nám příbuzní. Taková menší velká sešlost. Možná to bude fungovat i jako taková rodinná oslava našich s bráchou sedmnáctých narozin.
Fíha.
Můžu si už říkat skoro velká slečna? Uhm?

Dneska bych chtěla stihnout tolik věcí, ale stejně nic neudělám. Vždyť se znám.
Ještě kdyby mě tolik nebolely stehna! Božínku.

Měla bych nakreslit nějakou kočičku na rozměr 10x10, jako dárek pro jednu učitelku, co s námi byla ve Francii. Když se řekne kočička... no to by nemělo být tak těžké, co? Jenže já jsem dneska úplně nemožná. I pětileté dítě by tu kočičku nakreslilo lépe.
Asi řeknu malému bratránkovi, který vlastně až tak úplně není můj bratránek, jenže aby v tom malé děti neměly guláš, tak si říkáme bratránek a sestřenka. Takže... asi mu řeknu, ať mi něco nakreslí, protože si říkám, jestli to ve výsledku nebude lepší. A to si říkám studentka uměleckého oboru. -_- Asi vrátím vysvědčení z prvého ročníku a doklad o přijetí.

To ani nemluvím o tom, že když jsem zakládala tento nový blog, měla jsem touhu sem dávat více své autorské tvorby, ale upřímně? Takovej zmatek ve svých výkresech a návrzích jsem snad nikdy neměla. Nevím kde, co mám a v podstatě ani co, kdy, jak a proč.
Jeden příklad za všechny. Mám rozpracované asi tři kolekce oděvů. Některé se dokonce už zpracovávají ve škole, ale já nejsem schopná je nakreslit tak, aby vypadaly dobře a jednotně. Bych se asi musela propadnout hanbou, kdybych je tady měla zveřejnit. Přitom bych tolik chtěla.

Dokonce včera jsem si říkala, že si k tomu sednu a překreslím je do podoby, která by tady mohla viset. Jóó jenže to bych musela načmárnout alespoň jeden návrh, tak aby alespoň ušel.
Jenže tenhle by neušel ani centimetr.

Já se především musím uklidit.
Nádech.
Výdech.
Vítr odvááánééé...
...úúúhhmmmm....
...eéééhhmm...

Takže to chce co?
Nějaký plán?
Oukej.

A plán zní?
Bod číslo jedna:
Uklidnit se.

STOP. STOP. STOP.
Klídek. Klídek. Klídek.
Uf.