Mich není Michigan ale Gabriel.

6. listopadu 2013 v 14:44 | Houp |  Tvorba deníková

Byla páteční noc a skupinka mladých lidí se potulně plížila tmou vstřív posteli a mému domovu. Mělo se jít do tanečních a při zpáteční cestě se udělala ještě zastávka v klubu. Závěrem toho všeho bylo to, že jsme spaly tři holky v jedné posteli, dvě holky na zemi a dva další kluci u bráchy v pokoji.

Ještě předtím než jsem všechny vpustila do domu, jsme si všimli malého tělíčka, které mňoukalo. Nádherné koťátko toulající se tmou. Vypadalo opuštěně, ale v té chvíli by nebylo správné ho vzít domů, když člověk nemůže tušit, jestli náhodou není na cestě domů.

Nebyl.
Asi nevěděl, jak se dostat zpátky domů.
To se ukázalo druhý den hned ráno. Černý čisťounký kocourek s bílými tlapkami jako s ponožkami se stále toulal kolem našich dvěří. Když jsem šla vyprovodit kamarádky, následoval nás a stále více a více mňoukal a křičel, že má hlad. Slitovala jsem se a vzala ho sebou.

Donesla ho do chodby a zavolala rodiče, ať se přijdou podívat, kdo se na ně přišel podívat.
Rodiče si už nejspíš zvykli, že jsem ten typ, co by nejradši všechny a všechno zachraňoval, po zkušenosti se záchranou misí papouška a v nedávné době s pokusem zachránit netopýra a vybudovat pro něj budku. To mám ještě v plánu. Každopádně, malý roztomilý tvoreček u nás nesměl zůstat, jelikož moje sestra trpí alergií a já stále nevěděla, jestli někomu nepatří.

Nabídla jsem mu mléko a piškoty.
Ten malý cvrček si začal hrát s mými tkaničkami od bot a pak za použití drápků po mě šplhal. Přiznám se, že během pár vteřin mi přirostl k srdci.
Jenže, co s ním?
Bylo ráno, mokro a začínalo poprchávat. Já na ulici s kotětem, které jsem neměla kam dát. Přispěchali na pomoc sousedé, i když až teprve jedni přišli s realizovatelným a co se později ukázalo i s nejlepším nápadem. Jelikož už mají doma jednoho kocoura, nabídli Michiganovi kočičí žrádlo.

Mich. Michigan.
Tak ho moje kamarádky stihli pojmenovat, ještě než odešli domů.
Michigan v černém kožíšku spořádal všechny granule, které jsme mu nabídli. Bylo vidět, že je hladový, vyčerpaný a od mokra byl už pěkně špinavý a promrzlý.
Nakonec si kocourka vzali k sobě domů.

Jenže co s ním dál?
Myslela jsem, že by si ho mohla vzít má kamarádka domů, nebo že by si ho sousedé mohli nechat, nakonec když si Miche oblíbili během chvíle stejně jako já. Nakonec tomu pomohl paradoxně facebook. (Další známka, že někdy je tato sociální síť k něčemu dobrá, i když má více záporů než kladů.) Sousedka vyfotila toho krasavce a fotku zveřejnila.
Přála tomu štěstěna, že se ozvala jedna dívka, která napsala, jestli to náhodou není čtyřměšíční kocourek Gabriel, který zmizel jedné slečně na druhém konci naší městské části.
Byla už neděle večer, když jsme zazvonili na sousedy a kocourka si od nich vzaly, abychom ho mohly se ségrou odnést původní majitelce. Jak jsem říkala, sousedům hned kocourek přirostl k srdci, takže se loučení neobešlo bez slz malé sousedky. Abych pravdu, vůbec se nedivím. Brečela bych klidně i teď, kdybych neměla dobrý pocit, že v tuhle chvíli je Gabriel už dávno doma u své původní majitelky.

Majitelka byla nadšená, že jsme kocourka donesly zpátky domů. Povídala nám, že neví jak se nám odvděčit a že pokud nás někdy potká v naší městské části, tak určitě něco vymyslí. Já jen musím říct, že pro mě je odměnou to, že jsem dokázala dostat ztracené zvířátko zpátky domů. A i když nikdy předtím jsem nebyla nějak extra kočičkový typ, tak tahle míca, tenhle sir Michigan si mě naprosto získal.

Mám i nějaké fotografie, ale přiznám se, že nejsou dobré. Dám je sem, abyste viděli toho malého pašáka a taky si myslím, že i tak ty fotky mají nějaké své kouzlo a mě se docela i líbí. Jen se přiznám, že teda fotit neposedné kotě, co mi tahalo za šňůrku od foťáku, otíralo se o mě a do toho ještě na mě začínalo poprchávat a já se skoro válela na mokré dlažbě... pěkné. A navíc, nikdy jsem nebyla žádná spešl fotografka, takže se ani nebudu stydět sem fotografie dát.




Odkaz na fotografii, díky které se Mich, neboli Gabriel, dostal domů.
Není to má fotografie, takže tady nabízím alespoň odkaz.

 


Komentáře

1 Arvari Arvari | E-mail | Web | 6. listopadu 2013 v 18:53 | Reagovat

To je ale malej brouček. :-) Ani se nedivím, že sis ho hned zamilovala. :-) Ale je dobře, že je u svojí původní majitelky, přijít o milovanou čičinu vždycky bolí. Musela bejt šťastná, že dostala kocourka zpátky... :-)

2 Lucy0077 Lucy0077 | Web | 6. listopadu 2013 v 20:46 | Reagovat

moc děkuji za přivítání určitě tvůj blog budu číst :)

3 Lucy0077 Lucy0077 | Web | 6. listopadu 2013 v 22:17 | Reagovat

jůů ten je ale krásnej ;-) a je dobře že se našel majitel a že jsi se o něj postarala

4 pavel pavel | Web | 6. listopadu 2013 v 23:54 | Reagovat

Na první vypadá trochu vystrašeně... Taky bych si aspoň na noc domů vzal. :-)

5 †SeňoritaVampiresa† †SeňoritaVampiresa† | Web | 8. listopadu 2013 v 12:16 | Reagovat

Je to malutký krasavec :3
Je dobře, že se dostal zpátky domů, že to pro něho skončilo dobře! :)
Krásně se to četlo. Byla to taková sladká, kočičí story :3

6 Andy Andy | Web | 8. listopadu 2013 v 15:14 | Reagovat

Ten je úžasnej :)
Já jsem se takhle starala o jednu kočku na dovolený :)

7 Anet Anet | Web | 8. listopadu 2013 v 15:42 | Reagovat

Jáj ten kocourek je překrásný, asi bych si jej musela pro jeho roztomilost a zbarvení (miluju černobílé kočky) nechat, ale pokud bych věděla, že má majitele, určitě bych jej vrátila, i když by se s takovým mrňousem loučilo těžko :-D

8 Dee* Dee* | Web | 8. listopadu 2013 v 19:47 | Reagovat

Ahojky, moc tě prosím o hlásek do soutěže. Už je to něco jako semifinále.  Příští kolo už bude o vítěze a já bych se tam ráda dostala. Hodně to pro mě znamená :D Děkuji moc a když budeš něco potřebovat stačí napsat. Jsem tam jako 16.Dee*.

http://nnina-dobrev.blog.cz/1311/sutaz-o-damonov-prsten-2-kolo

9 Šárka Šárka | Web | 10. listopadu 2013 v 9:16 | Reagovat

Jeziis :3 krásná čičina :) ^^ Jinak - jako vždy krásně sepsané :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama