Listopad 2013

Ivanka, Ivetka, Iris

26. listopadu 2013 v 13:00 | Houp |  Tvorba deníková

To je jeden takový kraví příběh z oblasti Baune ve Francii.

Vesnička jménem Ecutigny. Asi čtyřicet minut od města Baune.
Když jsme za sebou měli někalikahodinovou cestu na místo činu, chvěli jsme se nervozitou a dělali si srandu, že určitě skončíme na nějakých farmách, kde nemají ani televizi, ani splachovací záchody. Ehm. Tak nakonec jsem jediná já z nás šesti česých studentů skončila na farmě. Heh.

Každopádně jsme se spletli. Nejenže tam měli televizi a dokonce dva splachovací záchody, ale nakonec to bylo to nejlepší, co jsem si mohla přát. Exteriér i interiér stavěný v takovém tom poctivém starofrancouzském stylu. Masivní kamenné zdi, staré dřevěné okenice, popínavé rostlinky plazící se všude možně. Ve vnitř nábytek ze dřeva, malované tapety a vše takové malebné.

Celá rodinka naprosto přívětivá, milá na pohled a naše večerní konverzace nad bohatou večeří byly vždycky zábavné. Se svou špatnou angličtinou jsem mohla mluvit jenom se stejně špatnou angličtinou jejich maminky, tatínek mi vše vysvětloval názorně pomocí rukou a nohou a dcera Léa se na mě čas od času zasmála.

Ochutnala jsem tradiční slaný koláč quiche (kiš), hořčici z Dijonu (Dijon byl nedaleko od Baune), v restauraci v Dijonu jsem poprvé ochutnala šneky. Neminula mě ochutnávka vín z bio vinárny, sýrů a také nějaké jejich alkoholu. Přiznávám se, že silnější alkohol jsem nikdy nepila. To je taková historka, že jsem jim jako dárek přivezla českou Becherovku. A oni mi na oplátku nalili nějaký nápoj - schválně používám nápoj, protože netuším co to bylo. Prý něco z jablek a ovoce, z rostlin a nějak destilované a nakonec mě to málem zabilo. :D Jenom se tak trošku smočila jazyk a málem jsem uhořela. Parádní zážitek, to každopádně.

A jak s tím příběhem souvisí krávy?
Farma na které jsem bydlela se soustředila na mléko a maso z krav. Byla jsem si to tam v sobotu ráno prohlédnou. Nijak extra lišící se od českých kravínů. Mohla jsem si hladit malá telátka.
Jednou takhle při večeři, na mě vytáhli informaci, že jejich kráva je v očekávání a porodí telátko. (Škoda, že nemůžete vidět, jak názorně mi to ten tatínek vysvětloval pomocí svého těla :D) A že prý jestli nechci vidět porod.
V životě jsem nic takového neviděla a tak jsem si řekla, proč ne.

Nakonec jsem to nestihla.
Každopádně se mi ale dostalo velké pocty. Teda já to tak alespoň beru.
Mohla jsem vymyslet jméno pro právě narozené telátko. Podle instrukcí jsem pochopila, že musí začínat na písmeno I.
Chtěla jsem nějaké krásné. Takové české aby pro ně bylo nějaké vyjímečné.
Nakonec zvítězila Ivanka.
Bylo tak krásné vidět je, jak to jméno vyslovují, takže jsem si pak byla jistá, že Ivanka je skvělá volba.

Ovšem v neděli přibyly další.
To jsme porod nestihli asi tak o půl minuty. Nakonec se nám naskytl pohled na telátko zabalené do placenty a pokoušící se vstát na své nohy. (Pro citlivé duše nečíst: Taky to jak krávě teče krev ze zadku a jak ten tatínek musí rukou prozkoumat, jestli v břiše není ještě jedno telátko - prostě tu svou ruku zabořil krávě do otvoru!)

Pokud jsem to pak správně pochopila, narodilo se ještě jiné krávé telátko, takže nakonec jsem vybírala další dvě jména.
Jenže!
V Česku nemáme moc hezkých slov na I. Řeka mě nenapadla žádná, rostlina snad jenom Ibišek a když jsem nakoukla do slovníku, tak jsem si říkala, že pojmenovat krávu Impotent nebo Imigrant, by byla pakárna násobená x krát.

Takže teď - kdesi blízko Baune ve vesničce Ecutigny žijí tři kraví slečny.

Ivanka, Ivetka, Iris

(Iris jsem volila při vzpomínce na mou třídní učitelku, která vždy při kreslení používá výraz iris pro označení duhovky. Následně jsem zjistila, že Iris je i řecká bohyně duhy a to se mi moc líbí.)

Bohužel jsem si kravičky nestihla vyfotit, ale díky filmování eko filmu právě pro tento projekt ve Francii, navštívila jsem farmu i v Česku a tam odtud mám fotky dost podobných telátek.
Už jsem je zveřejňovala na starém blogu, ale určitě se nic nestane, když se objeví i tady.
Zrovna se nám totiž neskutečně hodí k článku.

Takže si představte tyto česká telátka jako ta francouzská a bude vše parádní.
Nějaké fotky z Francie snad dodám časem.
Každopádně:
Nazdar hurá výletu
Už jsme tady
Už jsme tu
Přežila jsem tam!




Houp na tripu.

16. listopadu 2013 v 15:19 | Houp |  Tvorba deníková

Můj cestovatelský deníček, kdybych si nějaký takový vedla, by byl zaplněn zápisky z tuzemských tras. Českou republiku mám skoro procestovanou. Tedy alespoň, co se týče Čech.
Jiná stránka věci je ovšem zahraničí.

To bych mohla zapsat maximálně tak pohraničí Polska, následně pak pohraničí Německa a školní výlet do Drážďan. Šlus. To je všechno.

Nikdy mi to nijak nevadilo, že jsem zatím neměla možnost navštívit zahraničí. Přece jenom v Česku je mnoho nádherných míst, tak proč to nejdřív neprozkoumat tady a až pak za dveřmi sousedů.
Tuto mou antizahraniční cestovatelskou šňůru se rozhodl přetrhnout projekt určený pro studenty z Česka, Polska, Německa a Francie.
Abych shrnula to, co o tom projektu vím já: jde o ekologicky zaměřený projekt, který funguje jako výměnný pobyt. Teď jedeme my za nimi do Francie, blízko Dijonu. Oni pak na oplátku přicestují někdy v období března sem.

Kvůli projektu jsme museli točit amatérský studenstký film o ekologii kolem našeho města. jéj. Povím vám, že zrovna jsme se trefili do velmi sychravých dnů, takže na těch záběrech vypadám jako zmoklá, zimou se třesoucí slepice. Bože. Jen doufám, že ten film uvidí akorát lidé ve Francii, nikoliv ti tady z mé blízkosti. Já sama se musela tý hrůze smát.

Hlavou se mi honí myšlenka, že tohle je tedy můj takový první výlet do ciziny a hned budu odkázana sama na sebe v nějaké cizí rodině. Jej. Tak nějak se už nervově hroutím, že nebudeme schopni se dorozumět a že budu se začátku děsně panikařit. Mívám k tomu sklony. Ups.

Pokusím se tam vše zaznamenávat, zkusím zmáčknout občas i čudlík na svém starém foťáku a třeba z té kupy amatérský fotografií vyleze něco, co sem budu moct dát. Mým obraným štítem je to, že toto není fotografický blog, tudíž nečekejte nic extra spešl.

Odjíždíme zítra ráno v sedm hodin. Už od rána tady pobíhám a přemýšlím, co všechno sebou vzít.
Každopádně Becherovka jako dárek už je připravená.
Vrátit bych se měla podle všech předpokladů další pondělí dvacátého pátého.

Snad se Houp na tom svém prvním velkém tripu do ciziny neztratí.
Držte palce.
Sejdeme se tady, až se vrátím.
Au revoir.




Koho trápí změna počasí?

13. listopadu 2013 v 18:11 | Houp |  Tvorba myšlenková

...Je mi líto všech lidí, které trápí změna počasí...

Úryvek z písně Líto od skupiny Zrní




Kdo by si s tím v této době nelámal hlavu?
Má pršet? Nebo snad zasvítí sluníčko a k tomu bude foukat silný vítr? Cože?! Že možná bude i sněžit? Co to povídáš?! Jen se jdi podívat ven, vždyť počasí skoro na plavky!

Když si vezmu zimní bundu je mi vedro. Když si vezmu kabát, najednou mi začne poskakovat spodní čelist.
Na to aby člověk vlastnil zázračnou Hermioninu taštičku. Jakmile by se změnilo počasí, šup, už bych si vyhrábla něco vhodného. Je libo deštník? Nebo snad hucule a palčáky?

Okey.
Facku na probrání z fantazírování teď nepotřebuju.
Berme, že to nijak neovlivníme. Nepřidělávejme si tím další vrásky. Chápu, že sluneční paprsky jsou lepší jak vítr a déšť, ale na druhou stranu líbání v dešti umí být vážně kouzelně romantické. Skákání z louže do louže umí vykouzlit nejeden úsměv na tváři.
Nevím jak vy, ale podzimní barvy spadaného listí ve mě evokují klid a pohodu.
Vánoční ráno bez bílé nadílky by snad ani nebyl správným štědrým dnem.
Pestré dětské vzpomínky na pouštění draků, věčný boj, že neletí. Nebo snad odřená kolena a promrzlé zadky ze sáňkování z kopců.

Počasí umí být kruté, ale nadáváním nic nezmůžeme. Trocha pohledu z jiného úhlu nikdy nikoho nestrefila brokovnicí.
Jsem sice ten typ, co více miluje zimu, když ji může pozorovat zpoza okna hezky z tepla domova nejlépe svírajíc hrneček horkého nápoje. Jen si říkám: zalezli byste si snad hezky pod deku s pěknou knížkou a horkou čokoládou, kdyby venku bylo třicet nad nulou? Asi těžko.
Nebo lze využít zimní období pro kulturní zážitky. V divadlech, kinech a na koncertech určitě zamrzlé tělo nehrozí. (Pro větší uvěřitelnost této teorie, to pro vás vyzkouším dnes v divadle)

Nenutím tady žádnou ideu o tom, jak je zima naprosto úžasná a že nechápu lidi, co na ní nadávají. Naopak si dokážu živě představit, jaké to musí být, každé ráno odhrabávat tuny sněhu, klouzat se po ledu se strachem, že si zlomím každičkou kostičku v těle. Zvláště pro starší obyvatelé to asi není nic příjemného.

Nejsme ve sci-fi filmu, abychom s tím něco udělali.

Možná je načase zkusit se řídit tímto:


"Hledá krásu v každé kapce deště stejně jako ve slunečním paprsku"



Komentář italského tisku na básnickou sbírku "Arethusa" od Elsy Schiaparelliové
(Pro neznalé, módní návrhářka z 20. let 20. století - ve své době největší slávy známější než Coco Chanel)


Na všem se dá najít něco dobrého, tak hledejme... třeba hned při rozmrzání růžových uší a špiček nosů.
Nažhavme rychlovarné konvice a vyklepme hřejivé deky. Zima se blíží.

(Já už začínám usínat cca pod dvěmi silnými dekami, pod dvěmi středně silnými dekami a pod dvěmi slabými dekami.)

Na Chrise do kin.

9. listopadu 2013 v 16:35 | Houp |  Tvorba deníková

Co mají společného mé dvě poslední návštěvy kina?
Prosté dva fakta. (Možná bych našla i další, ale podstatné jsou dva.)

Chrise Hemswortha v hlavní roli a úžasný požitek z filmu.

Nejdřív jsem měla možnost vidět film Rivalové v Praze na Zličíně. Tam si Chris zahrál Jamese Hunta, hlavního soupeře Nikyho Laudi na dráze formulí. Během sledování jsem několikrát zatajila dech a úplně jsem se do příběhu ponořila. Rozhodně doteď nelituji, že jsem na lístek do kina investovala. Už jenom samotný hudební počin Hanse Zimmera vás pohltí a to ani nemusíte být milovníkem filmové hudby stejně jako já.

Podruhé jsem zasedla na červené sedadlo v kině u nás na Kladně včera při filmu Thor: Temný svět. Na to jsem se těšila s kamarádkou už nějaký ten čas, takže bych to přirovnala skoro k vánoční radosti, když jsme na to konečně mohly jít. Měla jsem trošku obavy, aby se Thor neukázal jako obyčejný fantasy akčňák, kdy bude předem jasně dané, co se stane. Ale byla jsem velmi mile překvapena. Skoro až šokována. Množství vtipných hlášek a scény, kdy jsem chtěla křičet vzteky, že to tvůrci natočili přesně takhle. Chris v roli Thora, který je pro něho už tak typický, byl opět okouzlující a spolu s Lokim se prali o to, komu má divák vlastně fandit.

Nejsem moc kinotypový člověk a do kina často nechodím, proto jsem ráda, že vlastně skoro pokaždý, když už tam zajdu, jsem z filmu nadšená.
Jen si říkám, že už by mohli do kin rovnou pustit další díl Thora, když už nakonec filmu napěchovali tolik spoilerů a vodítek na další pokračování.
Ještě štěstí, že nejsem až tak kritický a náročný divák, jako někteří. Když totiž čtu někdy názory na Česko-slovenské filmové databázy, tak si řikám, jak musí být těžké být někým komu se nic nezavděčí a hledá spíš nedostatky než klady.

Místo posedávání v mém počítačovém království a posedávání v kinech bych měla něco dělat. Jen by to chtělo přestat si kazit náladu zbytečnými hádkami, trošku natáhnout motor, aby se mi zvednul línej zadek a pokračovat v krasojízdě.


Soundtrack od Hanse Zimmera k filmu Rush/Rivalové.






Mich není Michigan ale Gabriel.

6. listopadu 2013 v 14:44 | Houp |  Tvorba deníková

Byla páteční noc a skupinka mladých lidí se potulně plížila tmou vstřív posteli a mému domovu. Mělo se jít do tanečních a při zpáteční cestě se udělala ještě zastávka v klubu. Závěrem toho všeho bylo to, že jsme spaly tři holky v jedné posteli, dvě holky na zemi a dva další kluci u bráchy v pokoji.

Ještě předtím než jsem všechny vpustila do domu, jsme si všimli malého tělíčka, které mňoukalo. Nádherné koťátko toulající se tmou. Vypadalo opuštěně, ale v té chvíli by nebylo správné ho vzít domů, když člověk nemůže tušit, jestli náhodou není na cestě domů.

Nebyl.
Asi nevěděl, jak se dostat zpátky domů.
To se ukázalo druhý den hned ráno. Černý čisťounký kocourek s bílými tlapkami jako s ponožkami se stále toulal kolem našich dvěří. Když jsem šla vyprovodit kamarádky, následoval nás a stále více a více mňoukal a křičel, že má hlad. Slitovala jsem se a vzala ho sebou.

Donesla ho do chodby a zavolala rodiče, ať se přijdou podívat, kdo se na ně přišel podívat.
Rodiče si už nejspíš zvykli, že jsem ten typ, co by nejradši všechny a všechno zachraňoval, po zkušenosti se záchranou misí papouška a v nedávné době s pokusem zachránit netopýra a vybudovat pro něj budku. To mám ještě v plánu. Každopádně, malý roztomilý tvoreček u nás nesměl zůstat, jelikož moje sestra trpí alergií a já stále nevěděla, jestli někomu nepatří.

Nabídla jsem mu mléko a piškoty.
Ten malý cvrček si začal hrát s mými tkaničkami od bot a pak za použití drápků po mě šplhal. Přiznám se, že během pár vteřin mi přirostl k srdci.
Jenže, co s ním?
Bylo ráno, mokro a začínalo poprchávat. Já na ulici s kotětem, které jsem neměla kam dát. Přispěchali na pomoc sousedé, i když až teprve jedni přišli s realizovatelným a co se později ukázalo i s nejlepším nápadem. Jelikož už mají doma jednoho kocoura, nabídli Michiganovi kočičí žrádlo.

Mich. Michigan.
Tak ho moje kamarádky stihli pojmenovat, ještě než odešli domů.
Michigan v černém kožíšku spořádal všechny granule, které jsme mu nabídli. Bylo vidět, že je hladový, vyčerpaný a od mokra byl už pěkně špinavý a promrzlý.
Nakonec si kocourka vzali k sobě domů.

Jenže co s ním dál?
Myslela jsem, že by si ho mohla vzít má kamarádka domů, nebo že by si ho sousedé mohli nechat, nakonec když si Miche oblíbili během chvíle stejně jako já. Nakonec tomu pomohl paradoxně facebook. (Další známka, že někdy je tato sociální síť k něčemu dobrá, i když má více záporů než kladů.) Sousedka vyfotila toho krasavce a fotku zveřejnila.
Přála tomu štěstěna, že se ozvala jedna dívka, která napsala, jestli to náhodou není čtyřměšíční kocourek Gabriel, který zmizel jedné slečně na druhém konci naší městské části.
Byla už neděle večer, když jsme zazvonili na sousedy a kocourka si od nich vzaly, abychom ho mohly se ségrou odnést původní majitelce. Jak jsem říkala, sousedům hned kocourek přirostl k srdci, takže se loučení neobešlo bez slz malé sousedky. Abych pravdu, vůbec se nedivím. Brečela bych klidně i teď, kdybych neměla dobrý pocit, že v tuhle chvíli je Gabriel už dávno doma u své původní majitelky.

Majitelka byla nadšená, že jsme kocourka donesly zpátky domů. Povídala nám, že neví jak se nám odvděčit a že pokud nás někdy potká v naší městské části, tak určitě něco vymyslí. Já jen musím říct, že pro mě je odměnou to, že jsem dokázala dostat ztracené zvířátko zpátky domů. A i když nikdy předtím jsem nebyla nějak extra kočičkový typ, tak tahle míca, tenhle sir Michigan si mě naprosto získal.

Mám i nějaké fotografie, ale přiznám se, že nejsou dobré. Dám je sem, abyste viděli toho malého pašáka a taky si myslím, že i tak ty fotky mají nějaké své kouzlo a mě se docela i líbí. Jen se přiznám, že teda fotit neposedné kotě, co mi tahalo za šňůrku od foťáku, otíralo se o mě a do toho ještě na mě začínalo poprchávat a já se skoro válela na mokré dlažbě... pěkné. A navíc, nikdy jsem nebyla žádná spešl fotografka, takže se ani nebudu stydět sem fotografie dát.




Odkaz na fotografii, díky které se Mich, neboli Gabriel, dostal domů.
Není to má fotografie, takže tady nabízím alespoň odkaz.


Ordinační doba múz

4. listopadu 2013 v 15:06 | Houp |  Tvorba myšlenková


Kdy vás nejčastěji navštíví múza?
Pokud tedy nebudeme počítat dobu, kdy múzu plánovaně pozveme na čaj jako tomu bylo v projektu Mňoukly@vymňoukly.

Já totiž nabyla dojmu, že se má slečna múza se vší láskou ke mě, rozhodla nenechat mě líbezně a sladce usnout. Jako třeba teď, když ležím v posteli a článek si předepisuji, abych udržela myšlenky. Celý den po lehce vodvazové akci, kdy jsme se museli v mé posteli mačkat ve třech (sporsťárny si nepředstavujte, jen se náš dům změnil na hotel pro mládež), jsem usínala skoro na každém rohu. A teď?

Místo abych vplula na loďce upatlané z bílých obláčků do světa mých šílených snů, tady sedím, sepisuji co mě napadne a rozšifrovávám jednu kódovanou zprávu od múzy za druhou.

Neříkám, že si stěžuji, že se mě má múza opět rozhodla obdařit svou přítomností. Ba naopak. Se studiem na kreativním oboru, při právě několika rozdělaných projektech a nyní se rozjíždějícím blogem, jsem za každý nápad ochotná i obětovat nějakou tu hodinku spánku.

Ale copak nemůže být lepší doba na návštěvu?
Kdy máte "nejúrodnější" dobu nápadů vy?

Abych nebyla nařknuta, že obviňuji múzu za špatné ordinační hodiny, musím přiznat barvu, zřejmě lehce purpurovou, že někdy mě okouzlí i v jiný čas.
Například když jdu. Sama. Ničím a nikým nerušena. Když uvolním cesty myšlenkovým pochodům.
Jindy zas při ne až tak lichotivých podmínkách. Záchod a koupelna nebývají výjimkou.

Většinu nápadů si rychle někam zapíšu. I když většina kreativců radí mít při sobě stále bloček, já ho pak většinou někde nechám nebo ztratím. Proto si dělám poznámky na každej cár papíru, co kde najdu. I ty se dost často ztratí. Vytříbené nápady se pak sjednocují do desek, krabic a šuplíků - i v tom mám často guláš.
Ehm. Zhodnotila bych, že v této situaci jsem naprosto v koncích.



Múzy mají nespolehlivé ordinační hodiny.
Uznejte sami. Většinou, když je člověk urgentně potřebuje tady nejsou. Pak chce člověk spát a hoplá. Vítej u nás, múzo.
Řekla bych, že personální problémy se nevyhnou nikde a nikomu. Hold všichni kreativci i nekreativci budeme muset být vděční za ty světlé chvilky, kdy se u nás objeví. Pak s nedočkavostí podobné dětem před Vánoci očekávat jejich další návštěvu.

A možná někdy potěšte svou drahou múzu čajem, kávou nebo dortíkem a potlachejte s nimi ve stylu mňoukly@vymnňoukly a těch ostatních, co se projektu zůčastnili.
Každý si přece zaslouží odpočinek a nějakou tu odměnu.

Liebster Blog Award

3. listopadu 2013 v 17:40 | Houp |  Tvorba myšlenková

Do této akce, která opět proplouvá blogosférou a spojuje ji, jsem se dostala díky nominaci od Lofn a následně nominací od SeňorityVampiresy. (Na otázky od ní odpovím v dalším článku.) Tímto jim velmi děkuji a s chutí sobě vlastní jsem odhodlaná se do toho pustit. Prásknou na sebe nějaké ty věci a trošku vás se mnou obeznámit. Je to pro mě dobré zvláště teď, když se ocitám na nové adrese svého blogu.


Liebster Blog Award
Úkolem je o sobě napsat deset faktů. Odpovědět na deset otázek, které pro vás vymyslel bloger, který vás nominoval. Já tedy budu odpovídat na otázky od Lofn.
Pokračovat pak budu následně tím, že nominuji pět dalších blogerů pro které sem umístím dalších deset otázek. Bude pouze na nich zdali se rozhodnou zapojit se.


Deset faktů o Houp
  1. Jsem o pět minut mladší dvojče svého bratra. (Jsem holka.)
  2. Štítím se berušek a dalšího hmyzu.
  3. Poté co mi doktoři nedoporučili spaní na břiše, tak velmi ráda usínám.
  4. Nejradši bych zachránila svět.
  5. Neustále scháním nějakou další brigádu, jelikož nechci být na nikom závislá a nerada říkám rodičům o peníze.
  6. Nejradši mám kuře na paprice a těstoviny ohřívané v mikrovlnce.
  7. Jsem nezadaná a vztah vůbec nehledám.
  8. Studuji módní návrhářství.
  9. Ve škole si myslí, že jsem šprtka, přitom sama vím, že mi nejde o známky, ale o vědomosti. Narozdíl od ostatních jsem ráda, že jsem na oboru na kterém jsem a nehodlám se neustále ulejvat a házet příležitosti do kopru.
  10. Spoustu problémů a zvláště pak problémy mezilidských vztahů moc neřeším a spíše si jedu stále to svoje. To jestli se někdo s někým baví, kdo s kým chodí a proč tenhle se chová tak hnusně mě moc nezajímá. Zbytečné starosti navíc a já se radši zavřu u sebe a dělám si své věcičky.

Deset otázek pro mě od Lofn

1. Jaká je tvá oblíbená kniha?
- To bývá různé. Většinou si nějakou dobu velmi chválím jednu z posledních knih, které jsem četla. Ale za dětsví bych řekla příběhy Martinky a knížku Králíčka Felixe. A rozhodně s láskou vzpomínám na knihu Svět podle Garpa od Irvinga.

2. Jsi spíš extrovert nebo introvert.
- Na to je těžké odpověď. Jsem totiž introvertní extrovert. Nemusím být středem pozornosti a někdy z toho bývám nesvá. Mám ráda svůj klid a pohodu, ale na druhou stranu jsem schopná předstoupit před lidi a něco říct, když si jdu za svým. Například u nás ve škole nemám problém si odprezentovat cokoliv, předvést modely a nebo podobně.

3. Co tě dokáže udělat opravdu šťastnou?
- To bývá různé. Jsem docela skromný člověk a když mám dobrou náladu jsem šťastná i za bublinky, které si vykouzlím bublifukem. Mám ráda chvíle se svými přátely, jsem šťastná když zažiju něco příjemného s rodinou, když se od srdce můžu zasmát. Řekla bych, že jsem často šťastná díky maličkostem.

4. Jsi spíše skřivan nebo sova?
- I na tohle nebude jednoznačná odpověď. Dřív jsem byla jasnej skřivan. Byla jsem schopná vstávat klidně i o víkendu v šest hodin. Čím jsem starší tím mi přijde, že se to obrací. Řekla bych že jsem zlatý střed, mutant mezi sovou a skřivanem.

5. Máš ráda psy nebo kočky?
- Oboje. V posledních letech jsem se zbavila strachu ze psů a získala jsem důvěru k zvířatům. K srdci mi přirostlo jedno ztracené kotě, kterému teď hledám nový domov. Jednou bych si přála mít oboje.

6. Jak si představuješ skvěle strávený den/večer?
- Těžké... Ráda bych uvítala něco nového, netradiční zážitek s lidmi, které mám ráda. Něco kreativního zakončené večerní procházkou a něčím dobrým na zub.

7. Máš nějakou oblíbenou historickou postavu? (umělec, politik, světec, herec...)
- Já mám celkově ráda dějiny, takže bych našla dost postav. Mám slabost pro modrou krev, takže jakékoliv příběhy týkající se urozených jsou pro mě zajímavé. Přiznám se však, že spíše těch zahraničních. V poslední době mě zajímá historie i prvních módních návrhářů o které se začal zajímat svět a tak podobně. Mám ráda životní příběhy a ty co už se odehrály v dřívějších dobách, bývají hodně zajímavé.

8. Kdybys mohla žít v jiném státě/místě na světě, kde by to bylo?
- Aljaška, Kanada, Norsko, Island, Švédsko... Takové ty severní země. I když bych se asi třásla zimou.
Často přemýšlím i o Austrálii, ale zatím jsem Čech a v Česku taky zůstanu.

9. Jaká je tvá oblíbená hudební skupina?
- Two steps from hell (ač to není až tak skupina spíš společnost), Linkin Park, Nickelback, Daughtry...

10. Jsi spíše puntičkář nebo máš rád svůj "tvůrčí" nepořádek?
- Moje máma by vám asi odpověděla, že jednoznačně nepořádek. Jenže já to vidím tak, že v místech kde tvořím a potřebuji tvůrčí klima si udržuji systematický chaos, ale na jiných místech mám ráda pořádek.

Nominované: †SeňoritaVampiresa†, Lauralex, Kaderabek a pokud mohou i blogerky z blogspotu tak nabídnu nominaci Veri a Arvari.
Nikoho nenutím, účast je dobrovolná.
Ráda bych nominovala i další, ale většina už byla dávno nominována.
Nominovanými by byli, kdyby nebyli již nominováni: Lofn, Infinity, taradorizp a další...

Deset otázek pro nominované:
  1. Jaký nejoriginálnější dárek jste kdy někomu dali?
  2. Co je pro vás důležitější? Noha nebo ruka?
  3. Jak si představujete svou múzu?
  4. Kdybyste si měli vybrat, viděli byste radši východ nebo západ slunce?
  5. Jak vznikl váš pseudonym používající v blogosvětě?
  6. Kdyby náhodou zrušili všechno blogování na světě, jak jinak byste strávili čas, který jinak věnujete blogování?
  7. Jste typ člověka který by radši stál před kamerou nebo za kamerou? (Případně před objektivem nebo za objektivem?)
  8. Kdybyste mohli říct jedno jediné moudro/radu svému dítěti, jaké by to bylo?
  9. Představte si, že máte televizní talkshow, koho byste si pozvali? (Maximálně tři hosty)
  10. Nejideálnější ranní probuzení?
Pokud i vy jste se do tohoto projektu zapojili, klidně mi dejte odkazy na své články, ráda si je přečtu.
A v jednom z dalších článků odpovím moc ráda na otázky od SeňorityV., i když tentokrát vynechám deset faktů o sobě a jen zodpovím deset otázek. Je docela zábavné odpovídat na ne až tak tradiční otázky.

Skladiště.27.

2. listopadu 2013 v 12:27 | Houp |  Tvorba deníková


Sedím a přemýšlím, kam jsem šikovně ukryla své staré deníky. Tak šikovně, že už ani nevím, kde se zrovna nachází. Chtěla bych si totiž ověřit, jestli to co si myslím, je pravda.

Pokud se nepletu psal se rok 2010 a kalendář ukazoval 27. července, když jsem založila svůj blog nesoucí název k-magicalblog.blog.cz. Říkám si, jestli jsem byla vážně tak kreativně zoufalá, že jsem se uchýlila k tomuto názvu, který se stal kolikrát terčem pospěchu od mého bratra, který ani o blogu neměl vědět.
Na mou obranu, abych svému předchozímu milovanému blogu nekřivdila, mohlo za to mé třináctileté uspěchané já, které chtělo blog a ihned psát.
Tehdy jsem neměla ani ponětí o tom, jakým směrem bych blog chtěla vést. To se také podepsalo na tom, že blog procházel stále nějakými změnami, vývojem, rekonstrukcemi a neustálým znásilňováním mými novinkami a nápady. Výsledek toho všeho počínání je stránka, která je nepřehledné a je tam více než dost rubrik, které bych zvládla obepsat. Jelikož jsem se narodila jako více méně sentimentální člověk, který si rád schromažďuje věci a nerad něco vyhazuje, nedokážu staré neuatorské články smazat. Nedokážu to.
Ale abych se neopakovala, jelikož dost podobný článek vyjde za nedlouho na mém původním blogu ve kterém vše vysvětlím.

Nuže.
Rozhodla jsem se, že začnu robotit na tzv.: zelené louce. Hezky od Adama,, hezky od začátku.
S čistým polem, kdy se začnu věnovat čistě autorskému psaní, kdy nehrozí, že má návštěvnost bude postavená na neautorských článcích z minula. Ustanovila jsem si vizi, kterou bych se tady, ve skladišti chtěla řídit.
Zjednodušeně řečeno jedná se o NÁVRHY, VÝTVARNÉ POKUSY, RUKODĚLNÉ VÝTVORY, DENÍKOVÉ ZÁPISKY, MYŠLENKOVÉ POCHODY...

V blízké době jsem odhodlána napsat e-mail Standovi, nebo jinému oprávněnému orgánu blogové velmoci, zda-li by bylo možné i tento nový blog založit mezi členy AK, stejně jako ten předchozí.

Teď jsem tady.
Ve skladišti.
Rozuměno ve Store of Hope.
Ve skladišti s ustálenými rubrikami, které snad smysluplně zaplním.
Doufám, že s pořádnou dávkou autorské tvorby a přínosu energie, naděje a optimismu, se mi podaří spolu s vámi udělat se skladiště nadějné skladiště.


(Inspirace známým poutačem do Las Vegas)

A o čem, že to tedy přemýšlím? Na co jsem se chtěla podívat do svých deníků?
Na chvíli jsem tomu nemohla uvěřit, ale když jsem se mimoděk podívala do kalendáře, abych viděla, kdy blog oslaví své potenciální případné narozeniny, bylo tomu vážně tak. 27. října 2013.
27.
27. července
27. října
Neuvěřitelná, nijak předem plánovaná shoda náhod.
Takže Store of Hope se otevřelo přesně po 3 letech a třech měsícíh od doby kdy jsem založila k-magicalblog.
Líbí se mi to. To datum. 27.

Sázková kancelář:

K-magical měl trvání 3 roky a tři měsíce (ty měsíce berte s nadhledem, ještě teď na blog budu psát články týkající se odchodu a podobně.)
Jak dlouho to zvládne Store of Hope?
Uzavřeme sázky?
Stejně?
Méně?
Více?
Já sázím jednu vyschlou propisku, že se budu pekelně snažit, aby to byla ta nejdelší nejkvalitnější doba jakou svedu.