Máme největší příležitost.

15. září 2014 v 20:09 | Houp |  Tvorba deníková

Bylo nedělní odpoledne a autobusová kola s námi drásala hop sem a hop tam. S kamarádkou jsme mířily do nedalekého města Slaný na slušný doušek naší oblíbené zrnité hudby, který bývá doplňován neuvěřitelnou atmosférou. Tentokrát podtrhlo celou tu scénu poletující listí, které ševelilo nad našimi hlavami a Zrní hrála svoji skladbu Jabloně, kde se zaručeně objevují slova jako "padají... padají..." a tak padaly. Krásně padaly. Ševelily. Tančily.

A jak to s námi drásalo, seděly jsme s kamarádkou k sobě tváří tvář a konverzace se točila kolem cílů, snů a odhodlání. Blíže k realitě to znamená - studování, brigáda a vše co vede k tomu, že budete mít dispozice něco dokázat. Odhodlání a nadšení už přece máme. Kamarádka pronesla, že třeťák je asi ten nejlepší čas něco dokázat. A myslím, že na tom něco je.

Tak si to vezměte...
V prváku se rozkoukáváte a defacto člověk nic ještě neumí. (V našem případě návrhářství oděvů tomu tak vážně bylo.)
V druháku už něco umíte, ale zatím se to během roku učíte a teprve objevujete taje toho, co byste mohli dokázat.
Ve čtvrťáku už řešíte jen maturitu, maturiťák a případně přijímačky na další vzdělávací instituty.
Ale třeťák? To už se předpokládá, že něco umíte. Táhne vám na osmnácté narozeniny, zažínáte objevovat svět, najednou se cítíte samostatnější, odhodlanější vylézt zpod máminy sukně. (Já začala vylézat zpod máminy sukně sice dřív, ale teprve teď to začínám pociťovat ještě více.) Je nejlepší čas se realizovat!

Vše o čem píšu, to jde jenom o mé pocity.
Brigádu už mám od svých patnácti let a dodnes děkuji, že jsem měla možnost jí získat. Dnes? O dva roky později mám dvě brigády jednou týdně, přivydělávám si ještě jednou týdně v krejčovství, kde se zároveň i něco nového učím. Každé pondělí mě čeká večerní kurz figurální kresby, kde budu ještě více pilovat kresbu Adamů a Eviček (nahatých lidiček).
Z toho mi zbývá jeden den v týdnu po škole volný. Víkendy mám pak na to část peněz poslat do světa a vyměnit je za krásný večer na swingovém parníku, na přednáškách o módě, na koncertě mé oblíbené kapely a tak dál...

Není čas ztrácet letos čas. Je toho ještě víc než kdy předtím. A co já na to? Dokud zvládám těším se na to. I když mě to vyčerpává, zároveň mi to dobíjí baterky. Mám pocit, že toho tolik neumím, že je toho tolik, co bych měla zkusit a prozkoumat. Naučit se, užít si. Těším se na to.

Co takhle letos přečíst spoustu krásných knih, nějaké i k maturitě, co takhle zajít do divadla? Do dvou divadel? Dobře!
Týdenní výlet do německé rodiny? Beru!
Kino, koncert, příprava na soutěž, napsat konečně článek na blog? Vážně? Mohla bych!

Je smutné, že den má jen 24 hodin a k tomu všemu ztrávím víc jak polovinu dne ve škole. Když kolem mě je tolik inspirace a motivace. A to nejenom tu co kolem šíří zajímavé lidé.

Fůůůž...žháá...krlíjá...

Co je to za zvuky?
To jsem si jen vytvořila klíč a pokusila jsem si tento krásný pocit, tutu motivaci a odhodlání zamknout do srdce a mysli a doufat, že tam zůstane co nejdéle. Čím ji odemknu? No přeci touhle krásnou písní...

Tonny Bennett a Andrea Bocelli
Stranger in Paradise

 

Vybal, zabal, otoč se na podpatku a vypadni!

20. června 2014 v 21:33 | Houp |  Tvorba deníková

Vybalit staré fusky z tohoto týdne, vzít o něco větší tašku a zabalit si fusky do ještě většího outdooru, než jsem teď zažila. I když možná taková pidi chata, kde to v noci mrzne a mouchy si dělají piknik na všem a na všech, kdo je nestihnout včas zabít, vyjde asi tak na stejno jako bungalov ve kterém budeme přespávat na plenéru (něco jako školní výlet, je se během toho víc maluje v přírodě než skáče kolem míče).

Vyhodím věci načuchlé krejčovinou, látkami a kreativním duchem z ateliéru samotné Beáty Rajské a nakrmím tím pračku. O ostatní. jako je sušení a žehlení se bude muset postarat šikovná maminka. Stačí totiž už zase jen méně jak čtyřiadvacet hodin a odjedu s papírem, latexem a barvami všech barev a odstínů do přírody.

Ten týden, co dnes skončil, byl jedinečný zážitek. Zjistit jak vůbec v reálu funguje taková módní značka je neocenitelné a k nezaplacení. Na škole vás toho ani tak moc nenaučí. Základní konstrukce, něco málo o látce a základní zásady šití. Na víc vlastně ani není čas. Takže ono škola a realita je pak něco jiného. Najednou, když vidíte tu precizní práci, přesný chod v podniku jako by to byly na vteřinku přesné hodinky na nějakém obrovi, dojde vám, že nestačí jen něco načmárat na papír. Všechno do sebe musí zapadnout.
Ještě štěstí, že Vysočina je tak úžasné místo a hojné na roztomilé lidi. Panuje milá a vřelá atmosféra, tak trochu hodně či méně připomínající babinec. Škoda, že takováhle skvělá atmosféra nepanuje i na šicí dílně u nás ve škole. Tady to ty dámy baví, je to sice kolikrát těžký oříšek, ne každá látka se zachová, tak jak vy chcete, ale nadšení a cit pro řemeslo je vidět na první pohled.

Jediné čeho je mi líto, že teď odjížím a pak až se vrátím si odpočinu jen na pár dní a zase odjedu pryč. Do lázní a ke všemu na čtyři týdny. To nebude už ani outdoor ale peklo. Teď je ale špatné načasování, vrátila jsem se nadšená, zapálená pro věc a ještě víc odhodlaná. K tomu všemu nadšení jsem si navíc odvezla i tašku plnou zbytků látek, ze kterých můžu zkoušet šít i doma. Pokus omyl. Nějak se to naučit musím (tím myslím rozšířit a procvičit si základy ze školy). Jen už vidím, jak po návratu z lázní to nadšení nebude až takto intenzivní.

Někdo kdo se hlásí, že mě k tomu v srpnu inspiruje a nakope? Ono to možná nebude tak těžké, když se na to půjde dobře.

Jinak ještě jedna dobrá věc. Kdysi jsem psala, že výhra druhého místa na soutěži pro mladé módní tvůrce byla lehce hořkosladká, ale když jsem slyšela, že si Beáta myslí, že je to hezká kolekce a vybraný materiál se jí zamlouval, říkám si, že jsem přece jen vážně udělala dobře s touhle kolekcí. Zatím sklízí nejvíc ohlasů. A teď to klidně může znít jako smradlavá samochvála, ale co se týče téhle kytičkové kolekce, tak každá pochvala je potřeba, protože jsem chvílemi byla se sebevědomím dost rozpačitá.

Je to boj, hlavně tedy s psychikou a touhou chtít a doprdele zvednout se. Taková dlouhá trať, kdy občas běžím, občas jdu a občas už se jenom plazím. Jenže to jsem jenom na začátku a torchu panikařím, že už od září si budu říkat třeťák a přitom mám pocit, jak kdybych byla sotva v polovině prváku. Čas letí a je nemilosrdný, přitom stárnutí mi v téhle životě nevadí, ale štve mi, jak si to klidně letí rychlostí Usaina Bolta a já nějak nestíhám, to co bych chtěla. Pak si zas řeknu, že času mám ještě dost...

Jak to pořád každý opakuje, je to boj a hlavně já bojuju sama se sebou. Což je asi nejhorší, zastřelit se jen tak nepozorovaně a vyjít z toho bez ujmy asi nepůjde.

Teď jen abych přežila plenér. Ostatně to by taky mohl být docela hukot.

(Na blogu to zeje tvůrčí prázdnotou. Vzniká díra, která se stále více prohlubuje, ale těžko říct, kdy si tahle blogerka ve větru, co není do větru, najde čas a ty svoje rádoby návrhy zveřejní. Jenže mám tolik věcí pro které jsem nadšená, že na všechno se nedostane i když kdybych byla o něco chytřejší, zvládla bych to. Zatím mám jen líný zadek a hlavu v oblacích.)




Kdo swinguje, nezlobí!

30. května 2014 v 22:39 | Houp |  Tvorba deníková

Vždy jsem si říkala, že blogování jen tak za něco nevyměním. Prozatím nic neměním, i když tak trošku vytlačuji blogerskou dráhu na druhou kolej. Možná třetí... Možná až na tu čtvrtou.
Dál před tím jsou věci jako škola, škola, doprovodné akce školy, kulturní akce, pár vyvolených kamarádů... Ale nestěžuji si. Škola je pro mě jedna velká jahoda se šlehačkou (musím zaklepat na svou křivolatou lebku a snad rovné zuby, abych to nezakřikla). A z kulturních akcí vrním blahem!

Jedno takové blažené zavrčení se mi stalo minulý týden. Naše třídní učitelka, která má pro nás srdce otevřená, nám nabídla, že se s ní, jejím přítelem a jejím bratrem můžeme vydat na electro swingový večer do Prahy. Kdo by to odmítal, že? Mám ráda nejrůznější styly hudby a ta na kterou se dá všelijak vrtět je plus. A ještě větší bombou je, že se člověk na ten večer díky dobovým kostýmům promění na někoho jiného.

Když se teď budu citovat, tak při výšlapu schodů na taneční parket jsem poznamenala: "Je to jako by tady byl časový portál. Chápeš? Čím výš jdeš, tím víc opouštíš realitu."

Skutečně. Najednou se člověk ocitne v jiném vesmíru. Vidět tolik zapálených tváří a těl do tance, té hudby, doby a všeho, je tak neuvěřitelně povznášející a inspirující. Já sama působila jako dívka ze starých filmů, co se převleče do pánského oblečení a vpašuje se mezi mafiánské bossy. Dlouho jsem si nepřipadala tak dobře. Na otázku, jestli si v tom nepřipadám jako kluk, jsem jednoznačně odpověděla, že si v tom naopak připadám neuvěřitelně sexy a dobře. Díky novějšímu kratšímu sestřihu vlasů bylo tak skvělé si pohrávat s kloboukem na hlavě a užívat si, že jediná já byla dívka v kalhotech.

Našla bych i jednu výtku a to takovou, že byla slíbena tombola a soutěž o nejlepší kostým. Aspoň, že tam byl fotografický ateliér. Takže vám ukážu i fotky. (Bohužel/dík)

Celý večer byl plný zážitků. Zkusila jsem se naučit pár tanečních kroků a snad ten charlestonový základ už v těle mám. Takže na další akci, zase další krůček. Doufám, že další akce bude brzy. Třeba ku příkladu na palubě lodi 14. června.

Chápu, že takovéhle akce nemusí být pro každého dobré, ale naštěstí jsem ta šťastná povaha, co si každým pórečkem v těle tuhle chvíli užila a nechala si v sobě kus upřímné radosti na delší dobu. Za poslední čas jsem takových zážitků měla více, tak se nedivte, že blog jde stranou. Obdivuji ty blogery, co stíhají tolik věcí a ještě o tom zvládají sepisovat žvásty pro čtenáře.

Pamatujte, kdo swinguje, nezlobí.
A třeba na nějaké akci ahoj.
Ale budu maskovaná v kostýmu.









 


Vysyp se, prasátko! Kultura volá!

10. května 2014 v 13:34 | Houp |  Tvorba deníková

Někdy se to tak sejde, že během několika dní, několika týdnů se nachystá tolik kulturních a společenských akcí, které si prostě nemůžu nechat ujít! To potom ani těch pár stovek, které si vydělám na brigádě nějak nestačí. Děkuju nebesům a jedné dobré duši, že k mé stávající brigádě, kdy vypomáhám v domácnosti, se mi povedlo zařídit si ještě druhou. Takže sbohem volné pondělí, vítejte pár stovek navíc. Tenhle měsíc se budou hodně hodit.

Začalo to už na začátku května, i když ta pravá jízda se teprve spustí.
Se školou jsem minulý týden navštívili výstavu grafik od Reynka ve Valdštejnské jízdarně. Musím říct, že jsem nejdřív myslela, že mi to nic neřekne. Spletla jsem se. Dokonce si myslím, že mě jeho tvorba baví. Upřímně, byla jsem rozesmáta nejméně třemi maličkými grafikami, které Reynek dělal vyrývaním suché jehly, monotypu a někdy i kolorováním. Na všech, co mě pobavily, byly ztvárněny nenásilně skoro až nenápadně zvířátka. Taková letící veverka, ta byla neodolatelná. Odkaz na náhled zde: http://www.auctions-art.cz/picture/vystavy/72_16.jpg (Jestli si myslíte, že jsem praštěná, že mi to přijde úsměvné, tak nejste jediní. Ale zas jsem nebyla jediná, komu to přišlo stejně zábavné jako mě. Pohled na umění je vážně zcela subjektivní záležitost.)

Hodnocení výstavy: 85% / 100%

A hned pár minut na to jsme si prohlídli jedinečnou výstavu tvorby Tima Burtona v Domě U kameného zvonu na Staromáku v Praze. I to mě neskutečně zaujalo. Viděla jsem mnoho filmů od tohoto režiséra a díky jeho spojení s hercem Johnem Deppem, se svou manželkou (herečkou) Helen Bonham Carter a s hudením skladatelem Dannym Eflmanem, tvoří jedinečná díla. Výstava mě bavila, v mnohém překvapila, třeba jeho malba na samet zaujala nejednu z nás. Při prohlížení jeho skic a nákresů pro filmy a postavy je úžasné pozorovat, jak jednou to vypadá jako dokonalá fantasmagorie, propracovaná přesto s takovou lehkostí a uvolněností a zároveň hned vedle je obrázek, co vypadá jako od pětiletého dítěte. Tim Burton mě vážně baví. Asi i důvod proč jsem si ho vybrala a nechala se jím inspirovat pro kolekci oblečení navrhovanou do školy jako úkol.

Hodnocení výstavy: 89% / 100%



Na zítřejší den matek se vypravíme se sestrou a maminkou do kina na biografický film o Yves Saint Laurentovi. Dost se na to těším, ale mám obavy jestli to nebude jen průměrný film předhazující peripetie života bez jakékoliv myšlenky a nápadu. Nebo aby se film nevěnoval jen jedné jediné životní éře. Uvidíme. Ale těším se. Nakonec je to teprve druhý módní návrhář, o kterém se někdo rozhodl natočit film. Prvenství má Coco Chanel, což mi přijde škoda, když si uvědomíte kolik návrhářů mělo kontroverzní, inspirující a zajímavý život. Mě osobně vždycky fascinoval příběh konkurentky Coco Chanel, Elsy Schiaparelliové nebo extravagantního Alexandra McQueena.

Uběhnou dva dny a ve středu se vydám s klubem mladých diváků do Divadla Na Fidlovačce, kde shlédneme představení Babička s Eliškou Balzerovou v titulní roly. Na to jsem taky zvědavá. On samotný příběh Babičky je dost táhlý a tím, že popisuje přírodu a běžný život na věnkově, trochu se bojím aby to na divadelních prknech tak trošku nevázlo. Já se ještě ráda mrknu na Babičku, kde hrála Libuška Šafránková, že se tam kamera zaměřuje na tu přírodu a je to takové krásně provoněné, milé a klidné.
I když abych nebyla skeptická, už dávno vím co dokáže divadelní scéna. Dá příběhu jiný rozměr a více než jakýkoliv film se umí dotknout diváka a vtáhnout ho do děje. Uf, ještě že mám tak ráda divadlo a jsem vděčný divák.

Čtvrteční večer bude věnován koncertu kladenské kapely Zrní. Ten koncert jsem si u nich skoro vyprosila. Jistě, už ho tady plánovaly, ale tak zaprosila jsem si! I když nebyla jsem jediná. Však už je to asi rok, co jsem je naposled slyšela na živo. Shválně píši že slyšela, protože často se mi stane, že je vidím na živo třeba v autobuse. Jako zrovna nedávno.
Z tohoto důvodu to vidím tak, že v pátek zameškám školu, ale pšt... kultura a Zrní půjde výjimečně (opět) na prvé místo v žebříčku hodnot.


Mezi další akce by měl přibýt taneční večer nazvaný jako Electro swing river, který bude 23. května na Nové scéně Národního divadla. Jsem ten typ, co si pustí skoro každý hudební žánr, jen na to musí být správná chvíle, správná nálada a ta ideální společnost. Vsadím se, že ten večer se společností se kterou tam vyjedeme bude pro electro swing akorát ideální. Nikdy jsem na takovém večeru nebyla, ale nepředstavitelně se těším. A to ještě nemám lístek. To budu muset napravit.

Hned na to se druhý den plánujeme se skupinkou vydat na první Prague Vintage Fair, který se bude konat 24. a 25. května v Novoměstské radnici. Já osobně bych se chtěla podívat na jedinečnou módní přehlídku, kterou připravila výhradně pro tuto akci Monika Drápalová, která vyhrála Czech Grand Design. A následně se nechat inspirovat vintage módou a třeba najít zajímavé prvky a výstřelky.

Problém je, že na většinu těch akcí nevím co si vezmu na sebe. Nejsem zrovna tak povrchní člověk jak by se z předešlé věty mohlo zdát, nejsem marnotratným a frivolním záležitostem se podržizující bytost, ale přeci jen jako studentka návrhářství si uvědomuji jakou moc má první dojem a ten umocní dobrý, kvalitní, hlavně čistý a originální oděv.

Pak už bude skoro konec května. Tam si střihnu možná ještě brigádu jako výpomoc na jedné akci pro děti a v mezičase se budu připravovat na klauzurní práce, hledat si další akce, šít ve škole ale i doma... pokusím se nemít ty svoje náladičky a zase zkusím všude kolem rozsévat své kecy a děsivý úsměv. Mu. he. he.

Žijte kulturně, společensky a roztahujte si tlamičky vřelým úsměvem.




Shooting Fashion stars

26. dubna 2014 v 16:46 | Houp |  Tvorba deníková


... aneb příběh o tom, že když se tam chcete dostat tak se tam dostanete. ... Příběh o velké fashion akci. ...

S notnou dávkou nostalgie jsme vzpomínaly s mojí kamarádko/spolužačkou, jak jsme se loni vydaly do Prahy s tím, že se zkusíme dostat na Shooting Fashion Stars, který měl být na netradičním místě - na Masarykově vlakovém nádraží. Se stále udržující nadějí jsme si udělaly výlet do Prahy, který z Kladna není zrovna jako výlet z Kladna na severní pól. Prostě jen sednete na vlak nebo autobus a tak do třičtvrtě hodinky jste na místě. Koukly jsme se do La Gallery Novesta, kde nás nesmírně sympatická paní seznámila osobně s prací Kateřiny Geislerové. Ono dívat se na tvorbu návrhářů na fotografiích a na netu je trošku něco odlišného, než když si můžete osahat materiál, strukturu a vidět všelijaké detaily, které fotoaparátu uniknou. Ráda bych napsala, že jsme tehdy stály na Masaryčce a sledovaly přehlídky návrhářů Pavla Berkyho, Mirky Horké se Štěpánem Růžičkou, Lucie Králové a Moniky Přikrylové. Nikoliv. Sledovaly jsme to online díky internetovému webu Iconiq.

Letos jsem si řekla, že podobně naivní cestu už nepodnikneme. No což, řekla jsem si, sledovat to online z pohodlný domova není také nejhorší. Je z toho pořád lepší zážitek a atmosféra než z výsledných fotografií. Jenže co se nestalo...

Na ksichtí knize jsem našla odkaz na soutěž o lístky od Zoot a Purabelly. Naverbovala jsem kamarádku, aby to zkusila a kdoví, třeba jedna z nás bude mít štěstí a vyhraje lístky pro nás dvě. Ha. Ha. Ha. Ještě jsme se smály, že by byl docela pech to vyhrát, protože se narychlo dostat do Prahy a hledat Galerii Mánes nebylo v plánu. Jenže...

My když říkáme, že se něco nestane. tak se to pak samozřejmě stane... To už máme odzkoušené. (Jak z té dobré tak i špatné... tak i neutrální ale dosti zvláštní stránky...)

Takže ve čtvrtek jsem obdržela e-mail ve kterém mi zdělovaly, že jsem dva lístky vyhrála a můžu vzít kohokoliv sebou. Volba byla jasná. Takže lístky by byly a jakoby by se jimi otevřely dveře pro další položky, které si musíme zajistit:
  • vhodný outfit
Tato položka se může zdát malicherná, ale pro nás to bylo jaksi symbolické. Jistě už jsme byly na módních přehlídkách. Ba naobak, od dob kdy jsem se stala studentkou módního návrhářství jsem jich viděla několik v rámci Designbloku, taky v rámci Arcolor, dokonce jsme si i sami jako studentky vyzkoušely chodit po mole. Nikoliv jako profíci ale jako nutné zlo pro prezentaci modelů na soutěžích. Dětské přání se stalo už dávno splněným ale zdálo se nám, že tohle je jakýsi mezník. Taková ta správná fashion akce.

To se taky potvrdilo. Ještě na žádné nám nedaly welcome šampáňo. Víte jak... je vám sedmnáct a vnutí vám šampus. Hrůza. (Tenhle fakt berte s nadhledem, smály jsem se tam tomu. Nebudu dělat neviňátko a tvrdit, že alkohol neznám a že jsem si skleničku brala nedobrovolně. Dodalo to atmosféry.)

  • cesta
Naplánovat si cestu byla docela složitá položka. Zařídit se tak, abych stihla napsat písemky ve škole, odjela včas na brigádu, abych se stihla následně doma mohla předělat na člověka a dojet do Prahy. Autobus (skoro privátně jen pro nás, jely jsme cca s dalšíma dvěma lidma), metro, tramvaj, chůze ke Galerii.

  • aby nás pustili do vnitř
Byly tam tři vchody - na lístky, V.I.P, Press... Tak jdeme vchodem na lístky a ochrance říkáme, že si máme vyzvednou lístky na jméno. Prý ať zkusíme jiný vchod. Tak jdeme k V.I.P, protože Press zatarasily jen pro novináře a tam nás pošlou zase zpátky k lístkům. Nakonec nás tam vpustila jedna paní s tím, ať si to užijeme, když jsem soutěžily se Zootem... ve finále ani nechtěla, abychom řekly na jaké jméno jsme to vyhrály. Ještě štěstí, že nejsme podvodníci. Ha.

A byly jsme tam. Se šampáněm v ruce jsme se kochaly tou atmosférou. Dívaly se kolem a zjišťovaly kolik tam známe tváří. Došly jsme k závěru, že na tyto akce už skoro nechodí celebrity ze showbyznysu. Jsou to samé blogerky. Napočítaly jsme jich nespočet. I když já většinu neznala na jakém webu fungují, ale slyšela jsem o nich, viděla je na jiných akcí a tak.

Taky tam byly návrháři jako Petra Ptáčková, Pavel Ivančic... viděla jsem holky z webu blogesrobes.cz v čele s Nikol Moravcovou.

Nakonec se ukázalo, že naše outfity nemohli ani nikoho popudit ale ani uchvátit. To místo bylo plné módní pestrosti, inspirace a nápaditosti.

Programem večera byla retrospektivní přehlídka od Ivany Kaňovské, která zaujala extravagantností a zajímavými prvky z nerezu a zvláště pak helmami. Při té málem stala nehoda, když jedné modelce zradil do nebe sahající podpatek, ale nakonec jako profík vše ustála.

Dále se předvedla speciální přehlídka modelů od studentek (klidně bych napsala od studentů, ale žádní tam nebyli, pokud jsem si všimla správně) z UMPRUMky na téma Identita. To téma mě moc zaujalo, jakožto člověka ale hlavně jako studentku téhož oboru. Práce byly vskutku povedené, různorodé a každý divák si našel svého favorita. Stejně jako já.

Závěrem měla být premiéra nové kolekce od Kateřiny Geislerové. Tam musím říct, že mě více zaujaly předchozí kolekce od této návrhářky, ale i pro totu sezónu bych si tam našla věci, které bych si klidně pořídila. Její pragmatický nositelný přístup k módě mi je hodně blízký.

Nakonec se ukázalo, že závěrem večera bude malé překvapení. Na molo nastoupil chlápek v obleku s buřinkou a tančil. Na stěny pouštěly text: "Slavíme 20 let". To nás dost zarazilo, když Shooting Fashion Stars měl slavit desáté jubileum. V mžiku nám vytřeli zrak, když se ozval error a chlápka vystřídal malej klučina, představující text: "Slavíme 10. let". Všechny to pobavilo a taky uchvátilo, chlapec tančil opravdu skvěle.

Když začala afterparty koupily jsem si dva džusy. Doporučuji nepít grapefruit - byl pěkně hořkej a hnusnej. Řečeno bez obalu. Ten jablečný už nebyl nejhorší. Pak už jsme šly zaplnit naše prázdné žaludky do hříšně nezdravého KFC. Měly jsme dobrou náladu a celý ten večer jsme si užívaly. I když jsme pak málem nestihli, no spíš nenašly spoj domů. Nejdřív nám zmizela zastávka tramvaje před nosem, pak jsme nemohli najít správný výstup z metra na Dejvicích a nakonec najít kde nově staví autobus do Kladna, když Dejvice jsou rozkopané.

Jak to dopadlo? No když teď tady můžu psát tento článek, tak zřejmě dost dobře.
Jsem ráda, že jsme tam byly. Tohle je prostě důkaz, že s dostatkem štěstí a průbojnosti se tam dá prostě dostat. A nemusí jít jenom o takovéhle, jak by někdo řekl "malicherné, povrchní, frivolní" záležitosti. Přiznám se, že mi přijde úsměvné sledovat tenhle napudrovaný svět módy zblízka. Musíte to brát s nadhledem a nekřičet, že vnější stránka člověka je naprosto nepodstatná a že by každý měl sedět doma a řešit matematické problémy nebo zkoumat černé díry ve vesmíru.

Brát všechno příliš vážně, škodí vašemu zdraví a to v jakémkoliv případě.
Nezáleží na tom, jestli je zážitek dobrý nebo špatný, hlavní je aby byl silný.



Od studentky z UMPRUMky


Ivana Kaňovská


Ivana Kaňovská


Ivana Kaňovská


Kateřina Geislerová


Naše velebnost

Další (mnohem kvalitnější a lepší) fotografie na těchto odkazech:
... další dodám, až další objevím...

Malá mňamka v podobě mého dnešního pokusupečení.
Bylo to moc yummy.
Ráda bych nabídla všem jakožto kompenzaci, že sem moc nepřidávám nové články.




Další články


Kam dál